15 dní v posteli: příběh z nemocnice (1)

Musím se přiznat, že nepatřím k lidem, kteří bývají často nemocní. Tedy pokud nepočítám zničující momenty způsobené starou dobrou rýmou. Jenže tentokrát to bylo skutečné. Mononukleóza, angína, vysoké teploty, a tak se stalo, že jsem byl 5. ledna slavnostně hospitalizován.

Dostal jsem se na samotku. A to ani ne kvůli tomu, že bych mohl šířit nákazu, ale aby někdo ještě nenakazil mě. Celou zemí se totiž šířila epidemie chřipky, a právě tato nemoc byla poslední, co mi chyběla do kompletu běžného nemocného.

Pro mnoho lidí je asi samotka v nemocnici čiré zlo. Nulový kontakt se světem, žádná možnost konverzace, krom vděčné samomluvy, a pokud k tomu přidáte, že kvůli již zmíněné chřipce byly zakázány návštěvy, zní to jako skutečné peklo na tom široširém svět. No, pro mě ne.

Je  sice pravdou, že z počátku jsem se potýkal s několika úskalími. Tím hlavním byl asi špatný výběr knihy k četbě. Herbertova Duna sice má své kvality, ale ne v momentě, kdy by se vám hodilo spíš lehčí takřka nablbé čtení, u něhož nemusíte dávat pozor nad každým řádkem. Ostatně právě výběr knih byla jediná neuvážená věc mého pobytu v nemocnici.

Ovšem, teď se opět vrátím k samotkám a jejich výhodách. Těch je totiž nepřeberné množství. Od toho, že si můžete svůj režim řídit podle svého. Žádné braní ohledů na spolupacienty. Prostě nic takové. Vlastní záchod, sprcha. Hudbu si můžete pustit jak chcete nahlas. Prostě jste tam pány svého času. Tedy skoro...budíček v šest se prostě nemění.

Ale abych nepůsobil příliš asociálně, je pravdou, že kontakt se světem mi trochu chyběl. Naštěstí i to mělo své řešení. Pravidelné návštěvy nebohých studentů, kteří měli za cíl prozkoumat mé příznaky. Bohužel pro ně jsem však měl všechno, jen ne nějaké zajímavé projevy příznaků své nemoci. Za zmínku snad stálo jen žlutavé zbarvení pokožky. Bylo ovšem pravdou, že z nezajímavých příznaků byli zklamáni spíše přítomní lékaři než nadějní medici a medičky, kteří tyto návštěvy brali asi spíše jako nutné zlo.

Vrcholem těchto návštěv pak byla veleslavná Velká vizita. Do pokoje se nahrnula hromada lidí o jejichž existenci jsem doposud neměl ani zdání. Primář oddělení pak vyslechl přednášku o mé nemoci z úst mé ošetřující lékařky. Poté pohlédl na mě a já nedočkavě očekával slova moudrosti. "Oholte se. Vypadáte jak Ho Či Min," pronesl, čímž vizita mého pokoje skončila.

Dokončím příště. Možná i přihodím nějakou těžce inteligentní závěrečnou myšlenku. ... Spíš asi ne.