Cesta do Aše a zpět: dobrodružství v 16 hodinách

Jak nevíte z příspěvku, který jsem tu ještě nepublikoval, tak příležitostně jezdím na inventury. Z počátku to bylo z důvodů finančních, nyní je to spíš obskurní zábava. Některé výborné zážitky budou v tom příspěvku, co jsem ještě nezveřejnil, ale právě inventura do Aše, o níž v následujících minutách budete číst, byla tak unikátní, že si zaslouží vlastní pozornost. Je to potvrzení známého pravidla, že cesta je cíl. I když je to cesta dlouhá, úplně zbytečná a na konci si odnesete spíše pochmurné myšlenky.

Dramatické okolnosti tohoto až tragického příběhu začínají ve 14:27, kdy pro nás přijel autobus z Ostravy. Ano, čtete správně. Není to překlep. Ostrava. To město na severovýchodě České republiky. Důvod mi není sice stále zřejmý, ale zřejmě to bylo nejbližší město odkud se vydat do západních Čech. Jako bonus pří cestě do Brna ještě nabrali lidi v Olomouci, a tak v již zmíněný čas přijel na parkoviště docela plný autobus. Na parkovišti samotném nás taky čekalo opravdu hodně. Čtyři. Tento fakt ve mě poprvé vzbudil pochybnosti o celé této akce.

Nastoupili jsme a šestihodinová četba knihy mohla začít. Vzal jsem si nanejvýš zajímavou knihu o politické a ekonomické situaci na Blízkém východě. Ano, tradiční oddechová četba v třicetistupňových pařácích. Pevně ale věřím, že pro náhodného pozorovatele to mohlo být docela matoucí, jelikož několikrát jsme se u knihy docela upřímně zasmál (ale nesmějte se absurditám jako že země má v ústavě svobodu vyznání, ale do vyšších funkcí může být zvolen jen na základě jednoho vyznání). Snad možná proto jsem se později dozvěděl, že jsem působil jako student historie nebo archeologie. To je dobré vědět. Mám to v plánu příštím životě.

Jak tomu tak při dlouhých cestách autobusem bývá, nastaly i povinné pauzy. První z nich se odehrála během jediné bouřky, která nás na cestě potkala. Celý promáčený jsem doběhl na benzínku, abych tam následně zjistil, že nemám dostatek drobných na záchod. Do vedlejšího McDonaldu jsem zařekl, že v životě nevstoupím, a tak jsem se sklopenýma ušima vrátil na místo a čekal na další zastávku. Ta přišla krátce před cílem a obešla se bez výraznějšího incidentu, kromě přátelského upozornění, abychom nekouřili u nádrží s pohonnými hmotami.

Po šesti, možná dokonce sedmi, hodinách jsme dojeli na místo určení. Bylo to jakési minitesco, které by možná zvládlo pět lidí o polední pauze a celá cesta se zdála čím dál zbytečnější. Místní pražští vedoucí byli ale pozitivně naladěni a my jsme touto pozitivní náladou snadno nasákli. Jenže, jak se ukázalo, byla to chyba. Teprve později nám došlo, že to byl jen závoj, který skrýval skutečné problémy. Všude okolo nás vládla naprostá anarchie. Lidé zmateně pobíhali ze strany na stranu, chovali se iracionálně. Jednomu Ostrávákovi se nechtělo počítat pivní plechovky, tak to nějak odhadl se slovy, že snad to po mě nebude nikdo pořádně kontrolovat.

Kontroly samotné však neměly dlouhého trvání. Asi zhruba v jejich půlce najednou další nové kontroly nebyly, protože se stala nějaká chyba. Netuším jaká, ale nikdo se netvářil, že by ho to překvapilo. Tak jsme "fejsovali" (posouváte zboží dopředu, aby to lidi viděli), což je obvykle moje nejoblíbenější činnost předstírající práci, ale já spíš doufal, že se z tohoto blázince dostanu pryč. Naštěstí, záchrana přišla o půl 2. "Ostrava a Brno, jedou domůůůů," zněl pozitivní hlas. Rychle jsme se tedy odebrali k východu (v podstatě i geograficky), s lehce lítostnými myšlenkami o osud zdejších lidí. S tou atmosférou, jaká tam panovala, je možné, že tam budou ještě dnes. Ano, ta myšlenka je platná i pro Vás, kteří si to čtete třeba i pět let později.

Tečkou za celým dnem pak byla zvěst, že pokud se Ostraváci do deváté nedostanou do Ostravy, tak mají řidiči povinnou devítihodinovou přestávku. A s tímto vědomím jsem okolo půl sedmé vystupoval opět v Brně. trochu unavený, ale radostný, že jsem zpátky doma. A tím se příběh uzavírá.

A co říct na závěr? Začali jsme si vážit toho co máme. Sice naše vedení v porovnání tím viděným připomíná stalinistické Rusko, ale vlastně ho máme rádi.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Olomouc: Ve městě divnolidí

Interní vtip