Výtah jako příkoří všedního dne

Uvíznutí ve výtahu. Já osobně jsem člověk, co výtahy příležitostně využívá. Není to ani často, ani vůbec. Prostě příležitostně. Proto se není čemu divit, že zaseknutí ve výtahu je něco, na co nejsem zvyklý. Bylo ovšem pravděpodobné, že ze zákonů logiky, statistiky a bůh ví jaké další "iky" mě to jednou musí dostihnout. 

Stalo se to v sobotu. 

Prostředí bylo to nejideálnější, kde se taková věc mohla stát. Kancelářská budova, asi dva zamčené vchody, sobota odpoledne. Ano, ten den, kdy v takové budově je opravdu jen pár šílenců, co si tam zašli zahrát deskovky. Bohužel,mezi těmi šílenci jsem byl i já a pět dalších osob. 

Obtěžkáni batohy plnými piv, her a pomazánek jsme nastoupili do osudného výtahu. Nadšeni, že nemusíme zásoby na dlouhou deskoherní bitvu nést bezmála čtyři patra vysoko nás nenapadne nic lepšího, než se namáčknout do malé kabiny úplně všichni. Zodpovědná osoba pak zvolila příslušné patro, kam se potřebujeme vyvést. A v tu chvíli sebou výtah cukne.

Panika. Šok. Co se stalo? Padáme? ! 

Samozřejmě, čtenář už díky první větě ví to, co nám to došlo asi o vteřinu později. V tu chvíli jsme se dozvěděli, jaké to je, když uvízne šest lidí na ploše 6 metrů krychlových. Šok se ani nerozptýlil a v kabině byl vzduch jak v sauně. 

Když zklamalo tradiční opravování pokažených věcí ve stylu pomačkej co nejvíc tlačítek, nastalo rozhodnutí, že musíme zavolat do firmy, která má tento výtah na starosti. To lze samozřejmě učinit bez problémů, tedy pokud chytnete dostatečně silný signál, který se nenachází asi dva a půl metru nad podlahou. Naštěstí pro tyto případy jsou tu lidé, co stále mají mobilní telefony, které stále slouží svému původnímu účelu. Díky jednomu takovému jsme se nakonec dovolali o pomoc. Ve firmě, která zajišťuje opravy výtahu naštěstí na náš telefonát čekali a oznámili nám, že do půlhodiny jsou tam. Jenže, jak si ukrátit tak dlouhou dobu? 

Padlo tedy rozhodnutí, že je nutno se zbavit zátěže a vypít nějaké pivo. Jeho osvěžující chuť nám pomohla nemyslet, že teplota začala být opravdu nevyhovující. Ty čtyři díry co přinášely kyslík opravdu k pořádné cirkulaci nestačily. 

Naštěstí pomoc byla již téměř u nás. Ale nepřišla z venku, jak jsme si původně mysleli, ale přišla od nás samotných. Náhle totiž někdo poznamenal, ať zkontrolujeme dveře. A co se nestalo! Stačilo za ně trochu zatáhnout a bez problémů se otevřely. V tu chvíli šlo z našich očí vyčíst dvě bezprostřední myšlenky. Radost smíšenou s představou, jestli náhodou nejsem úplný idiot, že jsem si toho nevšiml dříve. 

A v tu chvíli se výtah ještě k tomu všemu rozjel. Člověk ale má po takové zkušenosti k této technologii přirozený respekt a tak jsem šli všichni pěšky. Radši.