Kam mířím?

Po delší době jsem se vydal na přednášku, jelikož mi to přišlo jako dobrý způsob, jak si prohloubit své fádní znalosti takřka o čemkoliv. Nemohl jsem si vybrat zřejmě nic lepšího než práva (domácích) zvířat.  Chvíli jsem se bál, zda tuto přednášku vůbec stihnu, jelikož jsem zazmatkoval a vyšel z domu bez klíčů, pro které jsem se musel vracet. Nakonec však spěchat nebylo potřeba, jelikož místnost, kde se přednáška měla konat, byla ještě obsazena. Bezmála stovka lidí tak musela čekat venku až se místnost uvolní. V tu chvíli si to přimašíroval i přednášející, který kdesi dopřednášel svůj příspěvek proti zpřísnění držení zbraní a byl celý nažhavený se pustit i do práv zvířat. Trvalo však celou věčnost, než se vyměnilo osazenstvo přednáškové místnosti a jako bonus nastaly i problémy s počítačem. Padlo několik vtipů o kvalitě techniky na škole a následně se muž rozhodl začít přednášku.  Já jsem si mezitím prohlédl rozložení osazenstva sálu. Zcela nepřekvapivě byl podíl mladýc

Přes víkend jsem byl na pokoji sám, což jsem si docela užíval, ačkoliv nejraději bych se už viděl doma. To mělo podle posledních zvěstí nastat již v pondělí. Nenastalo. Místo toho mé poklidné rozjímání v prázdném pokoji narušil nečekaný příchod dalšího spolupacienta (spolupacient č. 2). Tento muž přišel s angínou kterou si přivodil když griloval na horách (skutečný důvod). Opět musím říct, že jsem měl co se týče osazenstva pokojů poměrně štěstí, jelikož i s ním jsem si docela sedl. Zároveň mne, jako častý návštěvník infekčního oddělení, informoval o všech tricích, které zde naučil. A to včetně záludných triků v dopravě potravin přes okno. S postupujícím odezněním mé nemoci však začala i nebetyčná nuda. Člověk mohl tak maximálně zabíjet čas čtením nebo sledováním podivných filmů, které mu ležely na disku, jenže i toho se člověk po čase přehltil. Jediné skutečné vyrušení bylo pravidelné jídlo, jenže jak jsem zmínil již posledně, večere byla v pět hodin. Od té doby nastalo hladov

Bylo to zhruba týden od mého přijetí do nemocnice, když mě z mé oblíbené samotky vystrnadil člověk se žloutenkou. Byl jsem maličko naštvaný, jelikož jak jsem zmínil již dříve, klid a režim onoho pokoje jsem si velice užíval. Naštěstí spolupacient (pro potřebu příběhu bude zván jako spolupacient číslo 1) na pokoji byl rozumný starší muž a docela jsem si s ním sedl. Tedy, asi na ty tři dny než odešel. V tomto bodě bych se pozastavil nad tématem nemocniční stravy. Váže se k tomu totiž jedna velká chyba, kterou jsem na počátku mého pobytu udělal. Řekl jsem, že mě bolí v krku, což samozřejmě personál vyložil k tomu, že mi naordinoval mixovanou stranu. A tak jsem následující den dostal k obědu tři tajuplné misky. Opatrně, jako mladý německý voják odjišťující minu, jsem všechny tři misky nadzvedl. Při pohledu na jejich obsah se mi udělalo fyzicky nevolno, ale k mé smůle to bylo jediné jídlo, co jsem k obědu dostal. Rozhodl jsem se, že prozkoumám tajuplnou strukturu každé misky a alespoň