Cesta za ptáky - příběh o nenaplněných přáních

V neděli jsem se vydal na cestu k Chomoutovskému jezeru (Chomoutov - vesnice u Olomouce), kde probíhala akce ornitologů. Se známým jsem asi okolo šesté vyráželi z Brna, abychom tam již o půl osmé mohli být. Byli jsme poměrně zvědaví na pozorovaní a samozřejmě na akci samotnou. Při príjezdu na místo jsme si však poměrně záhy uvědomili, že jsme nejspíš předcenili její lákavost pro ptákařskou komunitu. Kromě nás tam totiž většina dospělých lidí byla jen jako doprovod malých dětí. Ty se samozřejmě projevily jako nanejvýš otravný element, především v momentech, kdy se organizátoři snažili říct i něco zajímavého. 

Celé věkové složení taktéž způsobilo i několik poměrně trapných momentů. Především, když organizátor, držící v ruce ustrašeného budníčka prohlašoval, že má ptáka v ruce a podobné slovní obraty na sebe nenchali dlouze čekat. 

Jeden z problémů Chomooutova se však záhy stala trochu jiná věc. Chladné a větrné počasí postupem času odlákalo všechyn návštěvníky akce a tak tam zbyla jen hrstka nejodvážnějších (takže my dva a organizátoři). To následně také vedlo ke konečnéu rozpuštění celé akce, tak říkajíc z ničeho nic. Ono se také nebylo čemu divit, jelikož tolik očekávaná kvanta vodního ptactva, na které jsme se těšili, v důlsedku znamenala jen asi dvě potápky a jednoho poláka. My jsme však chtěli ještě vidět víc ze zázraků přírody a rozhodli jsme se jet jinam. Shodou náhod jsme nabrali ještě jednoho známého a vydali se na cestu. 

Naší destinací byly tovačovské rybníky (Tovačov - další vesnice u Olomouce). Tam nebyla situace o nic lepší a tvorů, které bychom mohli pozorovat se v oblasti moc nenacházelo. Naše nejbližší setkání tak nakonec bylo s labutí. Bohužel tato labuť byla tak trochu mrtvá. A tím trochu myslím úplně. Její nehybné tělo ve vznášelo s polečně s kapry na vodní hladině a oznamovalo nám krutost matky přírody. Naneštětí se jeden z přátel, zapálený ornitolog, rozhodl zjistit, zda-li nemá kroužek. S nasazením všech sil (a pomocí klacku) se mu podařilo nakonec mrtvého ptáka otočit. Jaké bylo zklamání, že to vlastně všechnobylo úplně k ničemu. Pro vás drazí čtenáři tu mám ovšem ještě jendu velice neradostnou věc. To je konec celé peripetie s labutí. Možná jste čekali, že někdo sletěl do vody, začal s labutí tancovat nebo prostě jen do mrtvého těla zuřivě bodat. Faktem zůstává, že po krátké pietě jsme s evydali prostě dál. 

Naší snahou, bylo u těchto rybníků nalézt nějaké bahňáky. Když jsme, celí zmrzlí od větru, neúspěšně tyto druhy ptáků nalezli, rozhodli jsme se jít na jiné místo. Malý rybníček, který se nacházel kousek od této soustavy vodních ploch. Naše očekávání, že nalezneme už konečně nějakou normální vodní plochu s ptáky, se však ukázala být opět mylná. Rybník byl vypuštěný a tvořil pláň, kterou bych sice mohl využít k tvorbě celkem zábavného postapokalyptického filmu, ale zmařil jakoukoliv možnost cokolik zajímavého vidět. Tato poslední kapka (doslova) nás přesvědčila, že pojedeme domů. 

Ale nejprve jsme se rozhodli najíst, což se ukázalo být jako velký problém. V dané oblasti se sice nacházala hromada pohostinství, ovšem všechny vypadaly dost pochybně. Nakonec jsme tedy skončili v pizzerii. Hned v první chvíli nás upoutal jídelní lístek psaný Comics Sansem, což už tak nějak z principu předznamenává kvalitu. Z daných možností jsme si dali tradiční specialitu Hané a to pizzu s tvarůžky. Bohužel však kuchař dokázal v peci upéct pouze dvě pizzy zároveň, takže ačkoliv jsme jídlo dostali poměrně brzy, solidárně jsme čekali na třetího z nás. To způsobilo, že pizza pak byla studená a vlastně i celkem nechutná. Možná je ale jen bylo tím, že na pizzu se tvarůžky asi moc nehodí. Což mi moc nevadilo. 

Pak jsme se již po náročném dni vydali domů. A poučení? Nemějte zbytečná očekávání, jinak budete muset lovit mrtvou labuť. Nebo něco takového jsem si z toho odnesl.