Kam mířím?

Uvíznutí ve výtahu. Já osobně jsem člověk, co výtahy příležitostně využívá. Není to ani často, ani vůbec. Prostě příležitostně. Proto se není čemu divit, že zaseknutí ve výtahu je něco, na co nejsem zvyklý. Bylo ovšem pravděpodobné, že ze zákonů logiky, statistiky a bůh ví jaké další "iky" mě to jednou musí dostihnout.  Stalo se to v sobotu.  Prostředí bylo to nejideálnější, kde se taková věc mohla stát. Kancelářská budova, asi dva zamčené vchody, sobota odpoledne. Ano, ten den, kdy v takové budově je opravdu jen pár šílenců, co si tam zašli zahrát deskovky. Bohužel,mezi těmi šílenci jsem byl i já a pět dalších osob.  Obtěžkáni batohy plnými piv, her a pomazánek jsme nastoupili do osudného výtahu. Nadšeni, že nemusíme zásoby na dlouhou deskoherní bitvu nést bezmála čtyři patra vysoko nás nenapadne nic lepšího, než se namáčknout do malé kabiny úplně všichni. Zodpovědná osoba pak zvolila příslušné patro, kam se potřebujeme vyvést. A v tu chvíli sebou výt

Minulý týden jsem šel na pohovor - do knihkupectví. Na tom by asi nebylo nic zvláštního, kdybych to nebyl já. Přijel jsem relativně včas a po chvíli čekání jsem vešel do místnosti, kde se měla celá estráda v následujícím minutách odehrávat. Byli tam majitelé, nastalo představování a pohovor začal - trapným tichem. Nějak nepadla žádná odpověď a zároveň jsem měl o sobě něco říct. Kde jen začít? V té chvíli to už však bylo jedno, jelikož bonusové body jsem za to stejně nedostal. Po nasměrování jsem mluvil o škole. A taky něco o sobě. Prostě padla hromada prázdných a zbytečných frází a já začínal tušit, že to celé bude asi spíš taková zábavná vsuvka pro přísedící. A taky že byla. Někde v půlce se pohovor stočil do úplně jiné roviny. Padla otázka, do jakých knihkupectví chodím. Na to jsem chrabře odpověděl, že se to odvíjí od toho, kde zrovna jsem. Byla to dobrá odpověď? Byla  špatná? Kdo ví. Nevím.  Vyhýbám se prodavačce, když vejdu do knihkupectví? Další skvělá otázka. Co

Cesta vlakem pro mě obvykle nebývá žádným vzrušujícím dobrodružstvím. Na vině je fakt, že si během cesty čtu a okolí úplně ignoruji, jenže tentokrát moc ignorovat nešlo. Na poslední zastávce před Brnem (Vyškov na Moravě) si do kupé, které jsem obýval přistoupil nějaký starší pán, který narušil klid celého kupé. Kromě mě a něj tam seděla ještě jedna dívka.  Ihned po nástupu, se muž rozhodl, že v kupé je třeba vyvětrat. Mě to bylo jedno, takže jsem mu tento čin odsouhlasil. Dívka to viděla stejně tak. Muž s oknem zápasil dobré dvě minuty, než se mu povedlo jej konečně otevřít. Bohužel zhruba stejnou dobu trvalo, než se rychlou jízdou vlaku okno opět zavřelo. Co naplat. Muž se rozhodl to nenechat náhodě a otevřel okno jen trochu a dovnitř strčil záclony s radosným výrazem, že celý problém vyřešil. Tím však jeho kralování nad nově dobytým kupé neskončilo.  Stařík se totiž po chvíli začal nudit a pro pobavení začal dívce, sdílející s námi tuto kabinu, vyprávět vtipy. Nejen, že se j

Po roce se opět jednou otevřela Libavá veřejnosti. Já osobně jsem se na tuto cestu celkem těšil, ačkoliv jsem o této akci zjistil teprve týden dopředu. Znělo to jako dobrý způsob si vyčistit hlavu. Ostatně jako vždy. V neděli ráno jsem tedy jel do Olomouce, abychom pak s jedním známým mohli už v devět hodin sedět ve vlaku směrem na výstupní stanici jménem Hlubočky.  Cesta vlakem probíhale bez problémů až do okamžiku, kdy nás jeden muž upozornil, že z Hluboček se na námi vytoužené místo nedostaneme. Nastala drobná panika co dělat. Naštěstí nám stejný muž, po krátkém dohadování se zbytkem vozu, poradil, že máme jet do Hrubé Vody- Smilov. Průvodčí nám bez přirážky prodal doplatek k lístku, vyslechli jsme nějaké historky od našeho zachránce z jeho železničářské kariéry a s radostí jsme pak vystoupili na správném místě. Pro vstup do vojenského újezdu bylo potřeba zaplatit poplatek asi 30 kč. Tento obnos vybíral nějaký starý plukovník a žena z lidu. Následně jsme dostali svítivě oranžo

Delší dobu jsem zde nic nenapsal, ale bylo to kvůli tomu, že můj příjezd do Olomouce se neobešel bez podivných momentů a skutečností, které má hlava dosud ještě plně nezpracovala. O tom se možná rozepíši později. Pravdou však je, že jsem i neměl tolik příležitostí někam jít (bylo prostě hnusně), ale to se změnilo ve čtvrtek.  Bylo 14.15, když jsem se s jedním známým rozhodl vydat na cestu po okolí. Cesta neměla přesný cíl, ale tak to je vždycky tak nějak nepodstatné. Spíše jsme se snažili jít do míst, která jsme ještě nenavštívili. Nakonec naše kroky vedly tak nějak směrem k Olympii. Ta se nachází na okraji Olomouce, tudíž se to zdálo jako pravé místo, kam si jít provětrat hlavu při řešení životně důležitých otázek o lidském bytí a nebytí.  Procházeli jsme místy, která jsem rámcově znal při cestě autobusem, ale nikdy jsem je nenavštívil. Především městká část Holice byla jako nový svět, plný nikdy neviděných míst a zákoutí. Jako bonus jsme si pak mohli vyslechnout hlášení míst

V neděli jsem se vydal na cestu k Chomoutovskému jezeru (Chomoutov - vesnice u Olomouce), kde probíhala akce ornitologů. Se známým jsem asi okolo šesté vyráželi z Brna, abychom tam již o půl osmé mohli být. Byli jsme poměrně zvědaví na pozorovaní a samozřejmě na akci samotnou. Při príjezdu na místo jsme si však poměrně záhy uvědomili, že jsme nejspíš předcenili její lákavost pro ptákařskou komunitu. Kromě nás tam totiž většina dospělých lidí byla jen jako doprovod malých dětí. Ty se samozřejmě projevily jako nanejvýš otravný element, především v momentech, kdy se organizátoři snažili říct i něco zajímavého.  Celé věkové složení taktéž způsobilo i několik poměrně trapných momentů. Především, když organizátor, držící v ruce ustrašeného budníčka prohlašoval, že má ptáka v ruce a podobné slovní obraty na sebe nenchali dlouze čekat.  Jeden z problémů Chomooutova se však záhy stala trochu jiná věc. Chladné a větrné počasí postupem času odlákalo všechyn návštěvníky akce a tak tam zby

Z pátku na sobotu jsem se vydal do Veselé (vesnice u Pelhřimova), kde moje sestra a její přátelé pořádají v létě tábor. tentokrát tam jeli připravit tábořiště samotné. Cestou tam, jsem ale měl splnit první obtižný úkol. Zajet na ulici Poříčí a nalézt svůj odvoz. Tento čin byl zmařen již téměř na počátku mé cesty, jelikož trolejbusu přestaly fungovat dveře (nechtěly se zavřít). Trolejbusák se chvíli snažil, ale teprve při použití správných slov* zřejmě nalezl ten správný způsob, jak dveře zavřít - permanentně. Celá situace byla ještě o to úsměvnější, když se tyto zavřené dveře snažila otevřít jedna dvojice cestujících, kteří se řidičovu zápolení nejvíc smáli.  Místo odjedu byla ulice Poříčí a čas odchodu byl stanoven na 17.30. Na místo jsem dorazil asi o deset minut dřív, což mi moc nepomohlo s mým hlavním problém. Jak poznám osobu, která mě vlastně veze? (Sestra totiž jela jiným autem). Pár lidí se tvářilo jako správní koně, ale často odjeli dříve než měli. Nakonec ale na místo do

Tento den jsem měl brigádu u nás v Novém Lískovci. Úkolem bylo posekat trávu a trochu zkulturnit pomník Obětem 2. světové války a vojákům rudé armády před nacházející připomínkou konce války v Evropě. Já si však s překvapením uvědomil, jak málo vlastně toto místo znám. V podstatě, co mi paměť slouží, jsem tam nikdy nebyl, což je trochu smutné, vezmeme-li v potaz, že to mám jen pár metrů od paneláku.  Začátek prací byl tradičně úsměvný. Zaměstnavatel přijel tradičně pozdě a ještě před instruktáží, co vlastně máme všechno dělat, neopomněl zmínit, že Stalin byl idiot a vlastně také všichni Rusové. Po tomto relativně zbytečném monologu přešel k práci samotné.  Já dostal do ruky křovinořez a jal jsem jsem se sekat trávu. Není to nic těžkého, ale možná jsem byl v některých bodech víc se svými vlastními myšlenkami, než by mi přišlo vhod. A právě v ten moment si struna vybrala moji první krovinořeznou oběť v mém životě. Nebohý slepýš neunikl svému osudu. Stále doufám, že třeba unikl t

Začala středa. Kam dál? Dnešek byl velice zlomovým v jedné věci. Po asi týdnu jsem si pustil hudbu. A právě svému hudebnímu vkusu věnuji tuto kapitolu svého života. Proč? Dnešní cesty nestály za nic. Jakože vůbec. Až na úsměvný moment z noční šaliny, kdy si všichni pěkně počkali až se šalina rozjede a teprve pak si cvikli lístky. Při asi 10 lidech to působilo prostě...no zábavně. Ale je možné, že to tak po pár pivech přišlo jenom mě. Nuže, o těch písních: Zlomovou písní dneška a vlastně vůbec první co jsem si pustil, byla podle mého velice skromného, názoru nejlepší píseň všech dob, a to American Pie od Dona Mcleana . Pokud jste ji neslyšeli, tak to ihned napravte a pokud ano, tak si ji pusťte také a osvěžte si to s rozborem této písně . Osobně se musím přiznat, že úplně napoprvé mne tato píseň úplně neoslovila. To nadšení se tak nějak dostavilo časem, ale o to víc jsem si tuto píseň užil. Dál už to šlo mnohem lépe, jelikož následovala pro mě další totální pecka, protiválečná A

Ráno jsem byl velice netrpělivý a nemohl jsem dospat. Tahle cesta do Olomouce totiž nebyla z těch obvyklých. Proč, není až tak důležité, faktem ale zůstvá, že jsem kvůli tomu tentokrát vstal asi dvě hodiny před budíkem. Ten byl nastaven na devět, což nakonec spíše oznamovalo čas mého odchodu z domu. Na vlak jsem se rozhodl jít pěšky. Vyčlenil jsem si na cestu na Nádraží dvě hodiny času, což se ukázalo být jako chyba, jelikož jsem na místo dorazil v deset, tudíž hodinu a čtvrt před odjezdem náhradního autobusu (ano je duben, takže vlak na Olomouc přestává jezdit). Kupování lístků bohužel díky efektivnosti tamního personálu moc času neukrojilo a já si tedy začal hledat jiný způsob, jak zabít čas.  Jedním ze způsobů si bylo koupit nějaké jídlo. Šel jsem do Tesca a koupil jsem si dvě višňové taštičky. Bohužel jsem však tehdy netušil, že právě toto bude mé poslední jídlo tohoto dne (až do večeře o desáté večer). Tušit to dopředu, možná se předzásobím trochu lépe.  Vrátil jsem se te

Dva příspěvky v jeden den? Ano i to je možné. Respektive se tak stalo. Tentokrát již o cestě samotné. Onoho pondělí 18. dubna, kdy jsem se rozhodl se vypsat ze svých myšlenek a najít si svoji cestu chůzí, jsem se rozhodl k večeru jít pryč. Najít něco nového, podivného a zajímavého. No, nebudu vám lhát. Nic z toho jsem nenašel. Moje cesta začala z Nového Lískovce a její cíl nebyl úplně definovaný. Přiznám se, že mi šlo v podstatě spíše o cestu samotnou, než o to, kam vlastně dojdu. To byl také ten důvod, proč jsem šel nejdřív na západ, pak zase chvíli na sever a nakonec vyhrál východ. Právě ten směr se mi zdál nejvhodnější (nejedná se o politický komentář). Přešel jsem křižovatku a zamířil okolo Univerzitního kampusu na ulici Kamenice. To je ta ulice s vězením. A právě těsně u něj jsem narazil na gang adolescentů. Možná je gang malinko silné slovo, ale já tak nazývám všechny mladé, unifikovaně oblečené, lidi s "drsnými" výrazy. Ostatně jsem také v jejich přítomnosti nehod

Jsem čtvrt století stár a můj poslední víkend byl poměrně devastující. Psychicky, duševně (přidejte své vlastní oblíbené synonymum) a tak vůbec. O mém zažívání se vyjadřovat radši ani nebudu. Potácel jsem se od ničeho nikam, nedokázal jsem si představit, co bude dál (a vlastně stále ještě úplně netuším). Přesto právě zde vnikla myšlenka, vypsat se z tohoto martýria, a dostat do žil novou krev. Bylo to v sobotu, kdy jsem se rozhodl, že abych si trochu pročistil hlavu a nachytal nové myšlenky, které by mi vnukli co dál půjdu domů pěšky. Netvrdím, že byl nějaký heroický výkon. Z brněnského Hlavního nádraží do Nového Lískovce je to nějakých 6 kilometrů. Je však nutno říct, že tato chůze opravdu mým myšlenkám pomohla. Tedy relativně. V podstatě byl výsledek snad ještě horší než bych si byl pomyslel, ale ten pocit z cesty samotné byl k nezaplacení. Neděle stála za hovno, o tom se nebudu ani rozepisovat. Jedinou útěchou bylo bezcílné sledování videí Chrise Stuckmanna a představa, že vš

Jsem člověk. Trochu debil, většinu času spíš idiot.