Kam mířím?

Delší dobu jsem zde nic nenapsal, ale bylo to kvůli tomu, že můj příjezd do Olomouce se neobešel bez podivných momentů a skutečností, které má hlava dosud ještě plně nezpracovala. O tom se možná rozepíši později. Pravdou však je, že jsem i neměl tolik příležitostí někam jít (bylo prostě hnusně), ale to se změnilo ve čtvrtek.  Bylo 14.15, když jsem se s jedním známým rozhodl vydat na cestu po okolí. Cesta neměla přesný cíl, ale tak to je vždycky tak nějak nepodstatné. Spíše jsme se snažili jít do míst, která jsme ještě nenavštívili. Nakonec naše kroky vedly tak nějak směrem k Olympii. Ta se nachází na okraji Olomouce, tudíž se to zdálo jako pravé místo, kam si jít provětrat hlavu při řešení životně důležitých otázek o lidském bytí a nebytí.  Procházeli jsme místy, která jsem rámcově znal při cestě autobusem, ale nikdy jsem je nenavštívil. Především městká část Holice byla jako nový svět, plný nikdy neviděných míst a zákoutí. Jako bonus jsme si pak mohli vyslechnout hlášení míst

V neděli jsem se vydal na cestu k Chomoutovskému jezeru (Chomoutov - vesnice u Olomouce), kde probíhala akce ornitologů. Se známým jsem asi okolo šesté vyráželi z Brna, abychom tam již o půl osmé mohli být. Byli jsme poměrně zvědaví na pozorovaní a samozřejmě na akci samotnou. Při príjezdu na místo jsme si však poměrně záhy uvědomili, že jsme nejspíš předcenili její lákavost pro ptákařskou komunitu. Kromě nás tam totiž většina dospělých lidí byla jen jako doprovod malých dětí. Ty se samozřejmě projevily jako nanejvýš otravný element, především v momentech, kdy se organizátoři snažili říct i něco zajímavého.  Celé věkové složení taktéž způsobilo i několik poměrně trapných momentů. Především, když organizátor, držící v ruce ustrašeného budníčka prohlašoval, že má ptáka v ruce a podobné slovní obraty na sebe nenchali dlouze čekat.  Jeden z problémů Chomooutova se však záhy stala trochu jiná věc. Chladné a větrné počasí postupem času odlákalo všechyn návštěvníky akce a tak tam zby

Z pátku na sobotu jsem se vydal do Veselé (vesnice u Pelhřimova), kde moje sestra a její přátelé pořádají v létě tábor. tentokrát tam jeli připravit tábořiště samotné. Cestou tam, jsem ale měl splnit první obtižný úkol. Zajet na ulici Poříčí a nalézt svůj odvoz. Tento čin byl zmařen již téměř na počátku mé cesty, jelikož trolejbusu přestaly fungovat dveře (nechtěly se zavřít). Trolejbusák se chvíli snažil, ale teprve při použití správných slov* zřejmě nalezl ten správný způsob, jak dveře zavřít - permanentně. Celá situace byla ještě o to úsměvnější, když se tyto zavřené dveře snažila otevřít jedna dvojice cestujících, kteří se řidičovu zápolení nejvíc smáli.  Místo odjedu byla ulice Poříčí a čas odchodu byl stanoven na 17.30. Na místo jsem dorazil asi o deset minut dřív, což mi moc nepomohlo s mým hlavním problém. Jak poznám osobu, která mě vlastně veze? (Sestra totiž jela jiným autem). Pár lidí se tvářilo jako správní koně, ale často odjeli dříve než měli. Nakonec ale na místo do

Tento den jsem měl brigádu u nás v Novém Lískovci. Úkolem bylo posekat trávu a trochu zkulturnit pomník Obětem 2. světové války a vojákům rudé armády před nacházející připomínkou konce války v Evropě. Já si však s překvapením uvědomil, jak málo vlastně toto místo znám. V podstatě, co mi paměť slouží, jsem tam nikdy nebyl, což je trochu smutné, vezmeme-li v potaz, že to mám jen pár metrů od paneláku.  Začátek prací byl tradičně úsměvný. Zaměstnavatel přijel tradičně pozdě a ještě před instruktáží, co vlastně máme všechno dělat, neopomněl zmínit, že Stalin byl idiot a vlastně také všichni Rusové. Po tomto relativně zbytečném monologu přešel k práci samotné.  Já dostal do ruky křovinořez a jal jsem jsem se sekat trávu. Není to nic těžkého, ale možná jsem byl v některých bodech víc se svými vlastními myšlenkami, než by mi přišlo vhod. A právě v ten moment si struna vybrala moji první krovinořeznou oběť v mém životě. Nebohý slepýš neunikl svému osudu. Stále doufám, že třeba unikl t

Začala středa. Kam dál? Dnešek byl velice zlomovým v jedné věci. Po asi týdnu jsem si pustil hudbu. A právě svému hudebnímu vkusu věnuji tuto kapitolu svého života. Proč? Dnešní cesty nestály za nic. Jakože vůbec. Až na úsměvný moment z noční šaliny, kdy si všichni pěkně počkali až se šalina rozjede a teprve pak si cvikli lístky. Při asi 10 lidech to působilo prostě...no zábavně. Ale je možné, že to tak po pár pivech přišlo jenom mě. Nuže, o těch písních: Zlomovou písní dneška a vlastně vůbec první co jsem si pustil, byla podle mého velice skromného, názoru nejlepší píseň všech dob, a to American Pie od Dona Mcleana . Pokud jste ji neslyšeli, tak to ihned napravte a pokud ano, tak si ji pusťte také a osvěžte si to s rozborem této písně . Osobně se musím přiznat, že úplně napoprvé mne tato píseň úplně neoslovila. To nadšení se tak nějak dostavilo časem, ale o to víc jsem si tuto píseň užil. Dál už to šlo mnohem lépe, jelikož následovala pro mě další totální pecka, protiválečná A

Ráno jsem byl velice netrpělivý a nemohl jsem dospat. Tahle cesta do Olomouce totiž nebyla z těch obvyklých. Proč, není až tak důležité, faktem ale zůstvá, že jsem kvůli tomu tentokrát vstal asi dvě hodiny před budíkem. Ten byl nastaven na devět, což nakonec spíše oznamovalo čas mého odchodu z domu. Na vlak jsem se rozhodl jít pěšky. Vyčlenil jsem si na cestu na Nádraží dvě hodiny času, což se ukázalo být jako chyba, jelikož jsem na místo dorazil v deset, tudíž hodinu a čtvrt před odjezdem náhradního autobusu (ano je duben, takže vlak na Olomouc přestává jezdit). Kupování lístků bohužel díky efektivnosti tamního personálu moc času neukrojilo a já si tedy začal hledat jiný způsob, jak zabít čas.  Jedním ze způsobů si bylo koupit nějaké jídlo. Šel jsem do Tesca a koupil jsem si dvě višňové taštičky. Bohužel jsem však tehdy netušil, že právě toto bude mé poslední jídlo tohoto dne (až do večeře o desáté večer). Tušit to dopředu, možná se předzásobím trochu lépe.  Vrátil jsem se te

Dva příspěvky v jeden den? Ano i to je možné. Respektive se tak stalo. Tentokrát již o cestě samotné. Onoho pondělí 18. dubna, kdy jsem se rozhodl se vypsat ze svých myšlenek a najít si svoji cestu chůzí, jsem se rozhodl k večeru jít pryč. Najít něco nového, podivného a zajímavého. No, nebudu vám lhát. Nic z toho jsem nenašel. Moje cesta začala z Nového Lískovce a její cíl nebyl úplně definovaný. Přiznám se, že mi šlo v podstatě spíše o cestu samotnou, než o to, kam vlastně dojdu. To byl také ten důvod, proč jsem šel nejdřív na západ, pak zase chvíli na sever a nakonec vyhrál východ. Právě ten směr se mi zdál nejvhodnější (nejedná se o politický komentář). Přešel jsem křižovatku a zamířil okolo Univerzitního kampusu na ulici Kamenice. To je ta ulice s vězením. A právě těsně u něj jsem narazil na gang adolescentů. Možná je gang malinko silné slovo, ale já tak nazývám všechny mladé, unifikovaně oblečené, lidi s "drsnými" výrazy. Ostatně jsem také v jejich přítomnosti nehod

Jsem čtvrt století stár a můj poslední víkend byl poměrně devastující. Psychicky, duševně (přidejte své vlastní oblíbené synonymum) a tak vůbec. O mém zažívání se vyjadřovat radši ani nebudu. Potácel jsem se od ničeho nikam, nedokázal jsem si představit, co bude dál (a vlastně stále ještě úplně netuším). Přesto právě zde vnikla myšlenka, vypsat se z tohoto martýria, a dostat do žil novou krev. Bylo to v sobotu, kdy jsem se rozhodl, že abych si trochu pročistil hlavu a nachytal nové myšlenky, které by mi vnukli co dál půjdu domů pěšky. Netvrdím, že byl nějaký heroický výkon. Z brněnského Hlavního nádraží do Nového Lískovce je to nějakých 6 kilometrů. Je však nutno říct, že tato chůze opravdu mým myšlenkám pomohla. Tedy relativně. V podstatě byl výsledek snad ještě horší než bych si byl pomyslel, ale ten pocit z cesty samotné byl k nezaplacení. Neděle stála za hovno, o tom se nebudu ani rozepisovat. Jedinou útěchou bylo bezcílné sledování videí Chrise Stuckmanna a představa, že vš

Jsem člověk. Trochu debil, většinu času spíš idiot.