Kam mířím?

Jak nevíte z příspěvku, který jsem tu ještě nepublikoval, tak příležitostně jezdím na inventury. Z počátku to bylo z důvodů finančních, nyní je to spíš obskurní zábava. Některé výborné zážitky budou v tom příspěvku, co jsem ještě nezveřejnil, ale právě inventura do Aše, o níž v následujících minutách budete číst, byla tak unikátní, že si zaslouží vlastní pozornost. Je to potvrzení známého pravidla, že cesta je cíl. I když je to cesta dlouhá, úplně zbytečná a na konci si odnesete spíše pochmurné myšlenky. Dramatické okolnosti tohoto až tragického příběhu začínají ve 14:27, kdy pro nás přijel autobus z Ostravy. Ano, čtete správně. Není to překlep. Ostrava. To město na severovýchodě České republiky. Důvod mi není sice stále zřejmý, ale zřejmě to bylo nejbližší město odkud se vydat do západních Čech. Jako bonus pří cestě do Brna ještě nabrali lidi v Olomouci, a tak v již zmíněný čas přijel na parkoviště docela plný autobus. Na parkovišti samotném nás taky čekalo opravdu hodně. Čtyři. Ten

K hospodě jsme dorazili tedy bez problémů. Pivo bylo dobré. Hlavně docela hořká dvanáctka byla fakt skvělá. Po krátkém občerstvení jsme se tedy vydali dál k tamnímu druhu šaliny, abychom se dopravili do hospody na Vinohradech. Po cestě jsem se rozhodl, že si budu chtít splnit tradiční úkol a budu chtít vidět tamní synangogu. Ta se zanedlouho zjevila na horizontu. Asi tři sta metrů před ní známý zhodnotil, že už z ní vidělo dost, s čímž jsem ovšem nesouhlasil. No, nebylo zase o co stát ani z blízka, ale člověk nikdy neví. Klasická oprýskaná krabice. Nakonec jsme došli k Vinohradskému pivovaru, což bylo skutečně příjemné místo s docela dobrým pivem. Po několikátém pivě jsme se nakonec rozhodli, že je čas jít dál. Tím místem byl konečně hlavní cíl toho všeho. Palác Akropolis a koncert kapely Temples. Jako staří koncertní harcovníci jsme se samozřejmě rozhodli přijít v momentě, když hrála předkapela, jelikož jsme si byli jisti, že ji nutně vidět nemusíme. A opravdu jsme udělali dobře.

Celkem nedávno jsem zamířil do Prahy. Ano, přímo do hlavního města naší republiky. Již ve vlaku mě však trápila jedna věc. Věděl jsem, že zde budu celé odpoledne a večer půjdu na koncert. Právě ona část s odpolednem byla ta, která mě trápila. Pokud je pro mě Praha něčím specifická, tak je to fakt, že člověk není sto najít žádné rozumné jídlo ani pití. Samozřejmě jsem si udělal nějaký letmý přehled o pivovarech v okolí koncertu, ale toto nikdy nezaručovalo úspěch. Byl jsem dost na pochybách, jak tento výlet dopadne.Ostatně hned cesta vlakem si pro mne připravila jedno nemilé překvapení. Své místo k sezení jsem totiž našel v otevřeném voze. Stalo se tak po hledání místa v dalších asi dvou vozech. V momentě, kdy se tak zadařilo si ke mě sedl jakýsi muž. Ten však podle všeho mířil doplnit řady hlídkujících divnolidí před hlavním nádražím.Jeho zápach se linul takovým způsobem, že jsem se téměř nemohl soustředit na čtení. Skutečně. Z knihy, kterou jsem si vzal jsem přečetl jen pár stráne