Kam mířím?

Toho dne jsem vracel z práce domů. Zastavil jsem se před vchodem, hledám klíče a tu náhle slyším známé hlasy. Ohlédnu se za nimi, abych se utvrdil, že patří skutečně těm, kdo si myslím. Nemýlil jsem se. Byli to chlapci. Jakmile si všimli, že jsem je zpozoroval, ihned přidali do kroku a za malou chvilku už stáli přede mnou. Trochu nejistě jsem se zeptal, co po mě chtějí. Ale abych řekl pravdu, bylo to jen pro formu, protože odpověď jsem již dávno věděl. "My bysme chtěli rapovat," řekli všichni současně. "Proč? To nemáte žádné jiné zájmy?" Nechápavě se na mě podívali. "Já nevím," pokračoval jsem. "To si třeba nechcete zahrát fotbal? Jít do kina? Za ženskejma?" Už jsem se lekl, že se mi od nich opět nedostane žádné reakce, když tu jeden z nich souhlasně přikývl, ale ke vší smůle jeho odpověď byla zcela opačná. "Když...my bysme asi vážně chtěli spíš rapovat." "A to vážně nemáte nic jinýho na práci. Ani doma? Mi neříkejte, že tam

Jak nevíte z příspěvku, který jsem tu ještě nepublikoval, tak příležitostně jezdím na inventury. Z počátku to bylo z důvodů finančních, nyní je to spíš obskurní zábava. Některé výborné zážitky budou v tom příspěvku, co jsem ještě nezveřejnil, ale právě inventura do Aše, o níž v následujících minutách budete číst, byla tak unikátní, že si zaslouží vlastní pozornost. Je to potvrzení známého pravidla, že cesta je cíl. I když je to cesta dlouhá, úplně zbytečná a na konci si odnesete spíše pochmurné myšlenky. Dramatické okolnosti tohoto až tragického příběhu začínají ve 14:27, kdy pro nás přijel autobus z Ostravy. Ano, čtete správně. Není to překlep. Ostrava. To město na severovýchodě České republiky. Důvod mi není sice stále zřejmý, ale zřejmě to bylo nejbližší město odkud se vydat do západních Čech. Jako bonus pří cestě do Brna ještě nabrali lidi v Olomouci, a tak v již zmíněný čas přijel na parkoviště docela plný autobus. Na parkovišti samotném nás taky čekalo opravdu hodně. Čtyři. Ten

K hospodě jsme dorazili tedy bez problémů. Pivo bylo dobré. Hlavně docela hořká dvanáctka byla fakt skvělá. Po krátkém občerstvení jsme se tedy vydali dál k tamnímu druhu šaliny, abychom se dopravili do hospody na Vinohradech. Po cestě jsem se rozhodl, že si budu chtít splnit tradiční úkol a budu chtít vidět tamní synangogu. Ta se zanedlouho zjevila na horizontu. Asi tři sta metrů před ní známý zhodnotil, že už z ní vidělo dost, s čímž jsem ovšem nesouhlasil. No, nebylo zase o co stát ani z blízka, ale člověk nikdy neví. Klasická oprýskaná krabice. Nakonec jsme došli k Vinohradskému pivovaru, což bylo skutečně příjemné místo s docela dobrým pivem. Po několikátém pivě jsme se nakonec rozhodli, že je čas jít dál. Tím místem byl konečně hlavní cíl toho všeho. Palác Akropolis a koncert kapely Temples. Jako staří koncertní harcovníci jsme se samozřejmě rozhodli přijít v momentě, když hrála předkapela, jelikož jsme si byli jisti, že ji nutně vidět nemusíme. A opravdu jsme udělali dobře.

Celkem nedávno jsem zamířil do Prahy. Ano, přímo do hlavního města naší republiky. Již ve vlaku mě však trápila jedna věc. Věděl jsem, že zde budu celé odpoledne a večer půjdu na koncert. Právě ona část s odpolednem byla ta, která mě trápila. Pokud je pro mě Praha něčím specifická, tak je to fakt, že člověk není sto najít žádné rozumné jídlo ani pití. Samozřejmě jsem si udělal nějaký letmý přehled o pivovarech v okolí koncertu, ale toto nikdy nezaručovalo úspěch. Byl jsem dost na pochybách, jak tento výlet dopadne.Ostatně hned cesta vlakem si pro mne připravila jedno nemilé překvapení. Své místo k sezení jsem totiž našel v otevřeném voze. Stalo se tak po hledání místa v dalších asi dvou vozech. V momentě, kdy se tak zadařilo si ke mě sedl jakýsi muž. Ten však podle všeho mířil doplnit řady hlídkujících divnolidí před hlavním nádražím.Jeho zápach se linul takovým způsobem, že jsem se téměř nemohl soustředit na čtení. Skutečně. Z knihy, kterou jsem si vzal jsem přečetl jen pár stráne

Po delší době jsem se vydal na přednášku, jelikož mi to přišlo jako dobrý způsob, jak si prohloubit své fádní znalosti takřka o čemkoliv. Nemohl jsem si vybrat zřejmě nic lepšího než práva (domácích) zvířat.  Chvíli jsem se bál, zda tuto přednášku vůbec stihnu, jelikož jsem zazmatkoval a vyšel z domu bez klíčů, pro které jsem se musel vracet. Nakonec však spěchat nebylo potřeba, jelikož místnost, kde se přednáška měla konat, byla ještě obsazena. Bezmála stovka lidí tak musela čekat venku až se místnost uvolní. V tu chvíli si to přimašíroval i přednášející, který kdesi dopřednášel svůj příspěvek proti zpřísnění držení zbraní a byl celý nažhavený se pustit i do práv zvířat. Trvalo však celou věčnost, než se vyměnilo osazenstvo přednáškové místnosti a jako bonus nastaly i problémy s počítačem. Padlo několik vtipů o kvalitě techniky na škole a následně se muž rozhodl začít přednášku.  Já jsem si mezitím prohlédl rozložení osazenstva sálu. Zcela nepřekvapivě byl podíl mladýc

Přes víkend jsem byl na pokoji sám, což jsem si docela užíval, ačkoliv nejraději bych se už viděl doma. To mělo podle posledních zvěstí nastat již v pondělí. Nenastalo. Místo toho mé poklidné rozjímání v prázdném pokoji narušil nečekaný příchod dalšího spolupacienta (spolupacient č. 2). Tento muž přišel s angínou kterou si přivodil když griloval na horách (skutečný důvod). Opět musím říct, že jsem měl co se týče osazenstva pokojů poměrně štěstí, jelikož i s ním jsem si docela sedl. Zároveň mne, jako častý návštěvník infekčního oddělení, informoval o všech tricích, které zde naučil. A to včetně záludných triků v dopravě potravin přes okno. S postupujícím odezněním mé nemoci však začala i nebetyčná nuda. Člověk mohl tak maximálně zabíjet čas čtením nebo sledováním podivných filmů, které mu ležely na disku, jenže i toho se člověk po čase přehltil. Jediné skutečné vyrušení bylo pravidelné jídlo, jenže jak jsem zmínil již posledně, večere byla v pět hodin. Od té doby nastalo hladov

Bylo to zhruba týden od mého přijetí do nemocnice, když mě z mé oblíbené samotky vystrnadil člověk se žloutenkou. Byl jsem maličko naštvaný, jelikož jak jsem zmínil již dříve, klid a režim onoho pokoje jsem si velice užíval. Naštěstí spolupacient (pro potřebu příběhu bude zván jako spolupacient číslo 1) na pokoji byl rozumný starší muž a docela jsem si s ním sedl. Tedy, asi na ty tři dny než odešel. V tomto bodě bych se pozastavil nad tématem nemocniční stravy. Váže se k tomu totiž jedna velká chyba, kterou jsem na počátku mého pobytu udělal. Řekl jsem, že mě bolí v krku, což samozřejmě personál vyložil k tomu, že mi naordinoval mixovanou stranu. A tak jsem následující den dostal k obědu tři tajuplné misky. Opatrně, jako mladý německý voják odjišťující minu, jsem všechny tři misky nadzvedl. Při pohledu na jejich obsah se mi udělalo fyzicky nevolno, ale k mé smůle to bylo jediné jídlo, co jsem k obědu dostal. Rozhodl jsem se, že prozkoumám tajuplnou strukturu každé misky a alespoň

Musím se přiznat, že nepatřím k lidem, kteří bývají často nemocní. Tedy pokud nepočítám zničující momenty způsobené starou dobrou rýmou. Jenže tentokrát to bylo skutečné. Mononukleóza, angína, vysoké teploty, a tak se stalo, že jsem byl 5. ledna slavnostně hospitalizován. Dostal jsem se na samotku. A to ani ne kvůli tomu, že bych mohl šířit nákazu, ale aby někdo ještě nenakazil mě. Celou zemí se totiž šířila epidemie chřipky, a právě tato nemoc byla poslední, co mi chyběla do kompletu běžného nemocného. Pro mnoho lidí je asi samotka v nemocnici čiré zlo. Nulový kontakt se světem, žádná možnost konverzace, krom vděčné samomluvy, a pokud k tomu přidáte, že kvůli již zmíněné chřipce byly zakázány návštěvy, zní to jako skutečné peklo na tom široširém svět. No, pro mě ne. Je  sice pravdou, že z počátku jsem se potýkal s několika úskalími. Tím hlavním byl asi špatný výběr knihy k četbě. Herbertova Duna sice má své kvality, ale ne v momentě, kdy by se vám hodilo spíš lehčí takřka