15 dní v posteli: příběh z nemocnice (3)

Přes víkend jsem byl na pokoji sám, což jsem si docela užíval, ačkoliv nejraději bych se už viděl doma. To mělo podle posledních zvěstí nastat již v pondělí. Nenastalo. Místo toho mé poklidné rozjímání v prázdném pokoji narušil nečekaný příchod dalšího spolupacienta (spolupacient č. 2).

Tento muž přišel s angínou kterou si přivodil když griloval na horách (skutečný důvod). Opět musím říct, že jsem měl co se týče osazenstva pokojů poměrně štěstí, jelikož i s ním jsem si docela sedl. Zároveň mne, jako častý návštěvník infekčního oddělení, informoval o všech tricích, které zde naučil. A to včetně záludných triků v dopravě potravin přes okno.

S postupujícím odezněním mé nemoci však začala i nebetyčná nuda. Člověk mohl tak maximálně zabíjet čas čtením nebo sledováním podivných filmů, které mu ležely na disku, jenže i toho se člověk po čase přehltil. Jediné skutečné vyrušení bylo pravidelné jídlo, jenže jak jsem zmínil již posledně, večere byla v pět hodin. Od té doby nastalo hladovění. Tedy naštěstí jen na chvíli, jelikož v úterý přišlo jídlo z domova a na středu byla naplánována velká nákupní akce, kdy nám přes okno přinesli bohaté zásoby. Začaly tak pravidelné druhé večeře v podobě vánočky s máslem nebo sušenkami.

Ve mě však stále panovala nedůvěra k celému systému, jelikož odchod z nemocnice stále nepřicházel, ačkoliv já sám jsme měl pocit, že tu setrvávám naprosto zbytečně. Vše se však odvíjelo od výsledků krve, které stále nebyly v pořádku. Nakonec však propuštění uspíšila jedna nečekaná událost. Ze čtvrtka na pátek nám totiž na náš dvoulůžkový pokoj přivedli nového pacienta. Ano, prostě se z něj stal třílůžkový. Sestřičky si sice musely zahrát lůžkový tetris, ale nakonec jsme se tam všichni vlezli. Tato situace s místem však rozpohybovala běh věcí a konečně se personál rozhodl, že mě i spolupacienta č. 2 tam drží zcela zbytečně. 

A tak nastal den velkého odchodu. Krátce po desáté jsem opustil nemocniční zařízení a kráčel po chodníku směrem k autu, které mě mělo odvézt domů. Pravda, trochu se mi točila hlava a byl to patnácti dnech usilovného ležení trochu nezvyk, ale byl jsem pryč.

A zde je ona dlouho očekávaná myšlenka z celého pobytu: Všeho se člověk může přejíst, kromě nemocniční stravy.

Děkuji za pozornost.