Přednáška o právech zvířat aneb rady do života mladým veterinářům

Po delší době jsem se vydal na přednášku, jelikož mi to přišlo jako dobrý způsob, jak si prohloubit své fádní znalosti takřka o čemkoliv. Nemohl jsem si vybrat zřejmě nic lepšího než práva (domácích) zvířat. 

Chvíli jsem se bál, zda tuto přednášku vůbec stihnu, jelikož jsem zazmatkoval a vyšel z domu bez klíčů, pro které jsem se musel vracet. Nakonec však spěchat nebylo potřeba, jelikož místnost, kde se přednáška měla konat, byla ještě obsazena. Bezmála stovka lidí tak musela čekat venku až se místnost uvolní. V tu chvíli si to přimašíroval i přednášející, který kdesi dopřednášel svůj příspěvek proti zpřísnění držení zbraní a byl celý nažhavený se pustit i do práv zvířat. Trvalo však celou věčnost, než se vyměnilo osazenstvo přednáškové místnosti a jako bonus nastaly i problémy s počítačem. Padlo několik vtipů o kvalitě techniky na škole a následně se muž rozhodl začít přednášku. 

Já jsem si mezitím prohlédl rozložení osazenstva sálu. Zcela nepřekvapivě byl podíl mladých nadějných veterinářek daleko vyšší než veterinářů. A to bych řekl, že většina osob mužského osazenstva tam byla podle výrazů spíše z povinností, které je vázaly k některé z osob ženské části publika. U dívek se zase dalo často poznat, co je přivedlo k tomuto studiu. Mnoho z nich patřilo zřejmě do kategorie milovnic všeho živého. V jedné fázi přednášky, když se probíralo skutečně citlivé téma utrácení psů, jsem u některých v jejich očích spatřil i náznak slz. 

Naštěstí, smutné chvíle přednášky zachraňoval pes, kterého si přednášející přivedl. Ten způsoboval radost většiny přítomných a nejednou dokázal obecenstvu vykouzlit úsměv na tváři. Byl to jeden z těch druhů, co by se vlezl do do ruky a přednášející toho také tak využíval. Bohužel však onen pes působil na muže i negativně. Občas ho rozrušil natolik, že si muž pletl slova. Utrácel děti, nechal se operovat psi. Některé myšlenky mohli být pochopeny dost mylně. 

S přibývajícími minutami přednášky jsem však začal mít trochu obavy, co jsou skutečně přeřeky, co vtip a co holá fakta. Dozvěděl jsem se například, že pokud se dítě bojí psa bez oka, měli by rodiče svoji ratolest poslat k psychologovi. Stejně kontroverzní bylo i řešení volně se pohybujících dětí na Voříškiádě, které by nejraději přivázal. Netvrdím, že si to nedokázal obhájit, ale jeho zápal pro práva čtyřnohých bytostí by v jistých bodech až tak nezdravý, že jsem měl maličko obavy. 

Horší však bylo, že přednášející své děsivě poutavé vyprávění již přetahoval. A to o dobrých třicet minut. Když si to uvědomil, přišel s tradičním upozorněním, že zbývá už jenom poslední slad, což v jazyce vysokoškolském obvykle znamená, že nás ještě čeká tak 20 minut přednášky. Naštěstí to bylo jen deset, korunované videem, kterým přednášku zafinišoval. Následně zval i na další přednášku, ale to jsem slyšel jen velice vágně, jelikož jsem kvapně vybíhal pryč. Na jeden den to bylo nových informací až až.