15 dní v posteli: příběh z nemocnice (2)

Bylo to zhruba týden od mého přijetí do nemocnice, když mě z mé oblíbené samotky vystrnadil člověk se žloutenkou. Byl jsem maličko naštvaný, jelikož jak jsem zmínil již dříve, klid a režim onoho pokoje jsem si velice užíval. Naštěstí spolupacient (pro potřebu příběhu bude zván jako spolupacient číslo 1) na pokoji byl rozumný starší muž a docela jsem si s ním sedl. Tedy, asi na ty tři dny než odešel.

V tomto bodě bych se pozastavil nad tématem nemocniční stravy. Váže se k tomu totiž jedna velká chyba, kterou jsem na počátku mého pobytu udělal. Řekl jsem, že mě bolí v krku, což samozřejmě personál vyložil k tomu, že mi naordinoval mixovanou stranu. A tak jsem následující den dostal k obědu tři tajuplné misky. Opatrně, jako mladý německý voják odjišťující minu, jsem všechny tři misky nadzvedl. Při pohledu na jejich obsah se mi udělalo fyzicky nevolno, ale k mé smůle to bylo jediné jídlo, co jsem k obědu dostal. Rozhodl jsem se, že prozkoumám tajuplnou strukturu každé misky a alespoň určím, co z toho je vlastně polévka. Asi po pěti minutách jsem si byl téměř jist, a tak jsem nabral trochu hmoty do úst. Mé rozhodnutí však bylo naprosto mylné a já chutnal nějakou univerzální omáčku. Druhý pokus byl pak mnohem úspěšnější a polévka byla nalezena. Moji tvář zalila nefalšovaná radost. Radost z toho, že se budu moci najíst. Misku jsem vyjedl do poslední kapky, jelikož jsem tušil, že ze zbytku mám přirozený respekt a ani se ho netknu. Tento druh stravy mi naštěstí po dvou dnech odpustili a řeknu vám, že takto mi ještě tohle "vývařovnové" jídlo nechutnalo.

K jídlu se váže i příběh s oním spolupacientem číslo 1. Onen muž byl diabetik a tudíž měl neskonalou výhodu druhé večeře. Večeře, která přišla v době, kdy jsem se už obvykle svíjel hlady po vstřebání předchozí večere a modlil jsem se ke všem vesmírným entitám, aby už bylo ráno a čas snídaně. Poprvé mi tento muž svoji večeři nabídl. Já však odmítl, což se mi samozřejmě vrátilo hned následující den. Spolupacientovi č. 1 přinesli vajíčko natvrdo, jenže jak to tak bývá, muž ho opět odmítl, že je přejeden a tohle jídlo nechce. Abyste pochopili, já měl totiž v nemocnici tři sny týkající se jídla. Kuře s rýží (bylo), párky s luštěninou (byly párky bez luštěniny) a vajíčka natvrdo. Ano, právě tohle jídlo, které jsem následně sledoval, jak se ode mně vzdaluje pryč. Kde skončilo jsem se nikdy nedozvěděl, ale bylo mi tehdy jasné, že bych pro něj našel mnohem lepší místo. A to byl konec vajíčkového snu. 

Když muže propustili, tak jsem byl opět v pokoji sám a ačkoliv mi to vlastně ani nevadilo, začal jsem mít nový sen. Sen o tom, že mě propustí domů.

Jak by řekl Hitchcock, "Tak jsme to udělali zase". Ale příště to už dokončím. I to poselství tam bude.