Nedělní odpoledne v Praze (1)
Celkem nedávno jsem zamířil do Prahy. Ano, přímo do hlavního města naší republiky. Již ve vlaku mě však trápila jedna věc. Věděl jsem, že zde budu celé odpoledne a večer půjdu na koncert. Právě ona část s odpolednem byla ta, která mě trápila.
Pokud je pro mě Praha něčím specifická, tak je to fakt, že člověk není sto najít žádné rozumné jídlo ani pití. Samozřejmě jsem si udělal nějaký letmý přehled o pivovarech v okolí koncertu, ale toto nikdy nezaručovalo úspěch. Byl jsem dost na pochybách, jak tento výlet dopadne.Ostatně hned cesta vlakem si pro mne připravila jedno nemilé překvapení.
Své místo k sezení jsem totiž našel v otevřeném voze. Stalo se tak po hledání místa v dalších asi dvou vozech. V momentě, kdy se tak zadařilo si ke mě sedl jakýsi muž. Ten však podle všeho mířil doplnit řady hlídkujících divnolidí před hlavním nádražím.Jeho zápach se linul takovým způsobem, že jsem se téměř nemohl soustředit na čtení. Skutečně. Z knihy, kterou jsem si vzal jsem přečetl jen pár stránek. Soustředění bylo prostě to tam. Naštěstí v Moravské Třebové přišla záchrana, Do vlaku nastoupil známý, se kterým jsme na koncert mířili. Cesta byla zachráněna.
Konečně v Praze.
Jakmile jsme opustili prostor hlavního nádraží, začalo hledání místa k obědu. Nechtěli jsme totiž opět skončit u čínských nudlí. Naštěstí známý věděl docela levném jídle - restaurace Stará pošta. S obavami jsem vstoupil dovnitř, jelikož internetové recenze se na tento podnik dost rozcházeli a prvotní dojem to nezlepšil. V momentě, kdy jsme si sedli totiž odněkud, bez pozdravu či něčeho podobného, přiletěla dvojice jídelních lístků. Nebyla to však nějaká moderní vychytávka podniku, nýbrž nějaká žena, co tu nejspíše obsluhovala. Koukl jsem do lístku a po delším rozhodování jsem bral guláš (minirecenze: nebyl špatný). Horší to bylo s pivem. Gambrinus, Plzeň nebo černý Kozel. Šel jsem nakonec na jistotu, s vědomím, že na černém pivu nelze nic pokazit. Pouze při placení jsem musel zaváhat, jelikož místo za pivo jsem podle ženy platil nějakého černocha, ale možná to tak bylo lepší. Možná.
Po jídle započalo však to pravé dobrodružství. Rozhodli jsme se jet za dobrým pivem a jak jinak v Praze než příměstským vlakem. Ten však jel až za hodinu, a tak jsme nejprve šli nasát atmosféru východní Evropy a prošli jsme Václavské náměstí. Plni dojmů jsme se pak vydali k vlaku.
Ten směřoval o neskutečných šest kilometrů dál na nádraží ve Vysočanech. Snad právě tato enormní vzdálenost způsobila podivení paní u pokladny, když jsem si vyžádal slevu na In-kartu. Ale já tu korunu prostě ušetřit chtěl!
Vyjeli jsme. Po pár metrech cesty jsem si všiml hospody, kam jsme mířili (pivovar Kolčavka) a dle informací jsem čekal, že vlak už za chvíli zastaví. Jenže se tak nestalo a vlak jel stále stejnou meziměstskou rychlostí dál. Zpanikařil jsem, jelikož s každým metrem jsem si uvědomoval, že budu muset jít pěšky. Telepaticky jsem se tedy snažil spojit s řidičem lokomotivy, ale on zřejmě věděl své. Vlak nakonec zastavil mnohem dál, než jsme podle mapy čekali. Co jsme však v těchto místech našli, bylo něco, co nikdo z nás nečekal. Potok, zeleň, hráči ragby a především jev v Praze téměř nevídaný - ticho. Cesta k hospodě se tedy stala téměř snovou poutí, daleko (a zároveň blízko) od spěchu velkoměsta. "Tady bych si život dokázal představit," zaznělo několikrát. A byla to pravda. Relativně.
A to je konec první části. Jo, je to zas dvojdílné, protože na to jak málo se tam stalo, tak jsem se o tom rozepsal víc než jsem vůbec chtěl.
Pokud je pro mě Praha něčím specifická, tak je to fakt, že člověk není sto najít žádné rozumné jídlo ani pití. Samozřejmě jsem si udělal nějaký letmý přehled o pivovarech v okolí koncertu, ale toto nikdy nezaručovalo úspěch. Byl jsem dost na pochybách, jak tento výlet dopadne.Ostatně hned cesta vlakem si pro mne připravila jedno nemilé překvapení.
Své místo k sezení jsem totiž našel v otevřeném voze. Stalo se tak po hledání místa v dalších asi dvou vozech. V momentě, kdy se tak zadařilo si ke mě sedl jakýsi muž. Ten však podle všeho mířil doplnit řady hlídkujících divnolidí před hlavním nádražím.Jeho zápach se linul takovým způsobem, že jsem se téměř nemohl soustředit na čtení. Skutečně. Z knihy, kterou jsem si vzal jsem přečetl jen pár stránek. Soustředění bylo prostě to tam. Naštěstí v Moravské Třebové přišla záchrana, Do vlaku nastoupil známý, se kterým jsme na koncert mířili. Cesta byla zachráněna.
Konečně v Praze.
Jakmile jsme opustili prostor hlavního nádraží, začalo hledání místa k obědu. Nechtěli jsme totiž opět skončit u čínských nudlí. Naštěstí známý věděl docela levném jídle - restaurace Stará pošta. S obavami jsem vstoupil dovnitř, jelikož internetové recenze se na tento podnik dost rozcházeli a prvotní dojem to nezlepšil. V momentě, kdy jsme si sedli totiž odněkud, bez pozdravu či něčeho podobného, přiletěla dvojice jídelních lístků. Nebyla to však nějaká moderní vychytávka podniku, nýbrž nějaká žena, co tu nejspíše obsluhovala. Koukl jsem do lístku a po delším rozhodování jsem bral guláš (minirecenze: nebyl špatný). Horší to bylo s pivem. Gambrinus, Plzeň nebo černý Kozel. Šel jsem nakonec na jistotu, s vědomím, že na černém pivu nelze nic pokazit. Pouze při placení jsem musel zaváhat, jelikož místo za pivo jsem podle ženy platil nějakého černocha, ale možná to tak bylo lepší. Možná.
Po jídle započalo však to pravé dobrodružství. Rozhodli jsme se jet za dobrým pivem a jak jinak v Praze než příměstským vlakem. Ten však jel až za hodinu, a tak jsme nejprve šli nasát atmosféru východní Evropy a prošli jsme Václavské náměstí. Plni dojmů jsme se pak vydali k vlaku.
Ten směřoval o neskutečných šest kilometrů dál na nádraží ve Vysočanech. Snad právě tato enormní vzdálenost způsobila podivení paní u pokladny, když jsem si vyžádal slevu na In-kartu. Ale já tu korunu prostě ušetřit chtěl!
Vyjeli jsme. Po pár metrech cesty jsem si všiml hospody, kam jsme mířili (pivovar Kolčavka) a dle informací jsem čekal, že vlak už za chvíli zastaví. Jenže se tak nestalo a vlak jel stále stejnou meziměstskou rychlostí dál. Zpanikařil jsem, jelikož s každým metrem jsem si uvědomoval, že budu muset jít pěšky. Telepaticky jsem se tedy snažil spojit s řidičem lokomotivy, ale on zřejmě věděl své. Vlak nakonec zastavil mnohem dál, než jsme podle mapy čekali. Co jsme však v těchto místech našli, bylo něco, co nikdo z nás nečekal. Potok, zeleň, hráči ragby a především jev v Praze téměř nevídaný - ticho. Cesta k hospodě se tedy stala téměř snovou poutí, daleko (a zároveň blízko) od spěchu velkoměsta. "Tady bych si život dokázal představit," zaznělo několikrát. A byla to pravda. Relativně.
A to je konec první části. Jo, je to zas dvojdílné, protože na to jak málo se tam stalo, tak jsem se o tom rozepsal víc než jsem vůbec chtěl.
Těším se na další díl a s ním i další várku wtf momentů. Ale výlet do Prahy by byl skoro na nějakou reality show typu Survivor :D
OdpovědětVymazatAle jako mě se tam i docela líbilo, jak jsme vypadli z toho ruchu, tak tam bylo i docela klidno a bylo to fajn.
OdpovědětVymazatJinak, zjistil jsem, že ačkoliv jsme nastavil druhou část krátce po první, tak se to očividně nastavilo nějak špatně. Celkově to tu nějak celé blbne :D