Vojenský újezd Libavá: kola, kola a kola
Po roce se opět jednou otevřela Libavá veřejnosti. Já osobně jsem se na tuto cestu celkem těšil, ačkoliv jsem o této akci zjistil teprve týden dopředu. Znělo to jako dobrý způsob si vyčistit hlavu. Ostatně jako vždy.
V neděli ráno jsem tedy jel do Olomouce, abychom pak s jedním známým mohli už v devět hodin sedět ve vlaku směrem na výstupní stanici jménem Hlubočky.
Cesta vlakem probíhale bez problémů až do okamžiku, kdy nás jeden muž upozornil, že z Hluboček se na námi vytoužené místo nedostaneme. Nastala drobná panika co dělat. Naštěstí nám stejný muž, po krátkém dohadování se zbytkem vozu, poradil, že máme jet do Hrubé Vody- Smilov. Průvodčí nám bez přirážky prodal doplatek k lístku, vyslechli jsme nějaké historky od našeho zachránce z jeho železničářské kariéry a s radostí jsme pak vystoupili na správném místě.
Pro vstup do vojenského újezdu bylo potřeba zaplatit poplatek asi 30 kč. Tento obnos vybíral nějaký starý plukovník a žena z lidu. Následně jsme dostali svítivě oranžové pásky a vydali se na cestu.
Ta nepůsobila vůbec špatně. Byla to vcelku uježděná lesní cesta, kde vládl relativní klid a mír. Sem tam byl narušen skupinou vojáků, co řezali dřevo, jindy zase les nahradila hološeč, přesto cesta jako celek byla bez kazu.
To se však změnilo o pár kilometrů dále, kdy jsme z této cesty přešli na silnici a spatřili jsme skutečně zobrazení pekla pěšího turisty. V okolí se nacházela asi stovka lidí na kolech mířící všemi směry. Nahoru, dolů, na pozorovatelnu, pod kopec. Osobně mi tato situace neudělal zrovna dobře. Bylo však nutno si zvolit, kam dál?
Jako první jsme si udělali zacházku na pozorovatelnu, kde se tísnila stovka lidí. Pohled z ní na cvičiště však stál rozhodně za to. Bohužel už v tu chvíli nám bylo jasné, že se asi rojících cyklistů jen tak nezbavíme. Naše cesta totiž vedla právě po silnici a tu hojně využívali i cyklisté pro svoje putování. Co pár vteřin nás někdo ze všech stran předjížděl. Bylo to místy šílené a my jsme byli rádi, když jsme opět našli další odlehlou cestu, po které se většina cyklistů, naštěstí neodvážila. Tato cesta ale netrvalo dlouho a naše skupinka došla k dalšímu místu, kde se setkávali davy.
Tímto bodem byla cesta na tzv. Bílý kámen. Jedná se o kámen, který již celé generace místních přetírají na bílo. Podle pověsti je prý vidět až Brna, ale osobně se musím přiznat, že tento fakt nemohu potvrdit. Jedinou výhodou tohoto kamene byla jeho nepřístupnost, a tak se mnoho ckylistů na toto místo muselo dopravit pěšky. I tak tam bylo pěkně narváno.
Při zpáteční cestě z tohot místo se pak stalo asi největší dobrodružství tohoto dne. Kamarádovi spadl do oka kamínek, který nemohl až do vlaku dostat z oka. Zkoušel všechno. Vymývání vodou, mrkání, zakrývání si oka kusem oblečení. Nic nepomáhalo. Chvílemi jsme měl pocit, že vedu slepého. Ovšem, jak to tak u příběhů ze života bývá, i toto dobrodružství zůstal ozcela bez pointy. Kamínek prostě vypadl někdy ve vlaku. Známý byl štěstím bez sebe, že je konec jeho utrpení a tím se celý incident ukončil. Dojeli jsme vlakem do Olomouce a celé dobrodruství s cyklisty na Libavě skončili. Sám musím přiznat, že pokud budu ignorovat všechny ty lidi okolo, bylo skutečně zajímavé místo.
Bonus: Po výstupu z vlaku jsem měl hlad a tak jsem se rozhodl si zajít na kebap. Tam mě pozdravil, již na první pohled, podivný člověk. Snažil jsem se ignorovat, ale jak jsem si povšiml, tak na mě čekal před obchodem. Chvíli jsem vyčkával, dokud ho kuchař neodehnal a pak jsem se vydal okružní cestou pryč. Nebyl jsem však úplně rychlý, jelikož muž si mě velice brzy všiml. Volal na mě a mířil směrem ke mě. Já však neměl náladu se s takovou osobou nějak vybavovat, a tudiž jsem vzal nohy na ramena a rozběhl se pryč. Muž mě chvíli sleodval, ale naštěstí svůj záměr mě dostihnout kvapně vzdalk. Pak už jsem ho neviděl a pevně věřím, že už nikdy neuvidím.
V neděli ráno jsem tedy jel do Olomouce, abychom pak s jedním známým mohli už v devět hodin sedět ve vlaku směrem na výstupní stanici jménem Hlubočky.
Cesta vlakem probíhale bez problémů až do okamžiku, kdy nás jeden muž upozornil, že z Hluboček se na námi vytoužené místo nedostaneme. Nastala drobná panika co dělat. Naštěstí nám stejný muž, po krátkém dohadování se zbytkem vozu, poradil, že máme jet do Hrubé Vody- Smilov. Průvodčí nám bez přirážky prodal doplatek k lístku, vyslechli jsme nějaké historky od našeho zachránce z jeho železničářské kariéry a s radostí jsme pak vystoupili na správném místě.
Pro vstup do vojenského újezdu bylo potřeba zaplatit poplatek asi 30 kč. Tento obnos vybíral nějaký starý plukovník a žena z lidu. Následně jsme dostali svítivě oranžové pásky a vydali se na cestu.
Ta nepůsobila vůbec špatně. Byla to vcelku uježděná lesní cesta, kde vládl relativní klid a mír. Sem tam byl narušen skupinou vojáků, co řezali dřevo, jindy zase les nahradila hološeč, přesto cesta jako celek byla bez kazu.
To se však změnilo o pár kilometrů dále, kdy jsme z této cesty přešli na silnici a spatřili jsme skutečně zobrazení pekla pěšího turisty. V okolí se nacházela asi stovka lidí na kolech mířící všemi směry. Nahoru, dolů, na pozorovatelnu, pod kopec. Osobně mi tato situace neudělal zrovna dobře. Bylo však nutno si zvolit, kam dál?
Jako první jsme si udělali zacházku na pozorovatelnu, kde se tísnila stovka lidí. Pohled z ní na cvičiště však stál rozhodně za to. Bohužel už v tu chvíli nám bylo jasné, že se asi rojících cyklistů jen tak nezbavíme. Naše cesta totiž vedla právě po silnici a tu hojně využívali i cyklisté pro svoje putování. Co pár vteřin nás někdo ze všech stran předjížděl. Bylo to místy šílené a my jsme byli rádi, když jsme opět našli další odlehlou cestu, po které se většina cyklistů, naštěstí neodvážila. Tato cesta ale netrvalo dlouho a naše skupinka došla k dalšímu místu, kde se setkávali davy.
Tímto bodem byla cesta na tzv. Bílý kámen. Jedná se o kámen, který již celé generace místních přetírají na bílo. Podle pověsti je prý vidět až Brna, ale osobně se musím přiznat, že tento fakt nemohu potvrdit. Jedinou výhodou tohoto kamene byla jeho nepřístupnost, a tak se mnoho ckylistů na toto místo muselo dopravit pěšky. I tak tam bylo pěkně narváno.
Při zpáteční cestě z tohot místo se pak stalo asi největší dobrodružství tohoto dne. Kamarádovi spadl do oka kamínek, který nemohl až do vlaku dostat z oka. Zkoušel všechno. Vymývání vodou, mrkání, zakrývání si oka kusem oblečení. Nic nepomáhalo. Chvílemi jsme měl pocit, že vedu slepého. Ovšem, jak to tak u příběhů ze života bývá, i toto dobrodružství zůstal ozcela bez pointy. Kamínek prostě vypadl někdy ve vlaku. Známý byl štěstím bez sebe, že je konec jeho utrpení a tím se celý incident ukončil. Dojeli jsme vlakem do Olomouce a celé dobrodruství s cyklisty na Libavě skončili. Sám musím přiznat, že pokud budu ignorovat všechny ty lidi okolo, bylo skutečně zajímavé místo.
Bonus: Po výstupu z vlaku jsem měl hlad a tak jsem se rozhodl si zajít na kebap. Tam mě pozdravil, již na první pohled, podivný člověk. Snažil jsem se ignorovat, ale jak jsem si povšiml, tak na mě čekal před obchodem. Chvíli jsem vyčkával, dokud ho kuchař neodehnal a pak jsem se vydal okružní cestou pryč. Nebyl jsem však úplně rychlý, jelikož muž si mě velice brzy všiml. Volal na mě a mířil směrem ke mě. Já však neměl náladu se s takovou osobou nějak vybavovat, a tudiž jsem vzal nohy na ramena a rozběhl se pryč. Muž mě chvíli sleodval, ale naštěstí svůj záměr mě dostihnout kvapně vzdalk. Pak už jsem ho neviděl a pevně věřím, že už nikdy neuvidím.
Komentáře
Okomentovat