Středa s hudbou
Začala středa. Kam dál? Dnešek byl velice zlomovým v jedné věci. Po asi týdnu jsem si pustil hudbu. A právě svému hudebnímu vkusu věnuji tuto kapitolu svého života. Proč? Dnešní cesty nestály za nic. Jakože vůbec. Až na úsměvný moment z noční šaliny, kdy si všichni pěkně počkali až se šalina rozjede a teprve pak si cvikli lístky. Při asi 10 lidech to působilo prostě...no zábavně. Ale je možné, že to tak po pár pivech přišlo jenom mě.
Nuže, o těch písních:
Zlomovou písní dneška a vlastně vůbec první co jsem si pustil, byla podle mého velice skromného, názoru nejlepší píseň všech dob, a to American Pie od Dona Mcleana. Pokud jste ji neslyšeli, tak to ihned napravte a pokud ano, tak si ji pusťte také a osvěžte si to s rozborem této písně. Osobně se musím přiznat, že úplně napoprvé mne tato píseň úplně neoslovila. To nadšení se tak nějak dostavilo časem, ale o to víc jsem si tuto píseň užil.
Dál už to šlo mnohem lépe, jelikož následovala pro mě další totální pecka, protiválečná American Eagle Tragedy od, u nás ne příliš známé kapely, Earth Opera. A další hudba šedesátých a sedmdesátých let jen následovala (Zombies, Eagles, Bowie, Trashman a bůh ví co ještě).
Na řadu přišla i nějaká ta připomínka Izraele. Ať už to byla píseň Exodus, kterou tedy v poslední době preferuji spíše v originálním znění, nebo šlo o samotnou izraelskou hymnu.
K večeru už se už hudba začala maličko měnit. Cestu onou noční šalinou mi zpříjemnil soundtrack z Django Unchained. Především pro srdeční záležitost ve formě písně I got a name od Jima Croce a píseň původně z filmu They Call Me Trinity jménem Trinity (titoli).
A doma jsem znovuobjevil své milované Coconuts Records Jasona Schwartzmana. Obě jejich alba určitě stojí za poslech, takže jen do toho.
Na konci tohoto příspěvku si asi říkáte. Ale co to je? To jsou přece jen dementní věty, které odkazují na hudbu. Kde je ten pověstný humor předchozích příspěvků. No, co na to říct. Prostě tu tentokrát není. Třeba příště.
Nuže, o těch písních:
Zlomovou písní dneška a vlastně vůbec první co jsem si pustil, byla podle mého velice skromného, názoru nejlepší píseň všech dob, a to American Pie od Dona Mcleana. Pokud jste ji neslyšeli, tak to ihned napravte a pokud ano, tak si ji pusťte také a osvěžte si to s rozborem této písně. Osobně se musím přiznat, že úplně napoprvé mne tato píseň úplně neoslovila. To nadšení se tak nějak dostavilo časem, ale o to víc jsem si tuto píseň užil.
Dál už to šlo mnohem lépe, jelikož následovala pro mě další totální pecka, protiválečná American Eagle Tragedy od, u nás ne příliš známé kapely, Earth Opera. A další hudba šedesátých a sedmdesátých let jen následovala (Zombies, Eagles, Bowie, Trashman a bůh ví co ještě).
Na řadu přišla i nějaká ta připomínka Izraele. Ať už to byla píseň Exodus, kterou tedy v poslední době preferuji spíše v originálním znění, nebo šlo o samotnou izraelskou hymnu.
K večeru už se už hudba začala maličko měnit. Cestu onou noční šalinou mi zpříjemnil soundtrack z Django Unchained. Především pro srdeční záležitost ve formě písně I got a name od Jima Croce a píseň původně z filmu They Call Me Trinity jménem Trinity (titoli).
A doma jsem znovuobjevil své milované Coconuts Records Jasona Schwartzmana. Obě jejich alba určitě stojí za poslech, takže jen do toho.
Na konci tohoto příspěvku si asi říkáte. Ale co to je? To jsou přece jen dementní věty, které odkazují na hudbu. Kde je ten pověstný humor předchozích příspěvků. No, co na to říct. Prostě tu tentokrát není. Třeba příště.
Komentáře
Okomentovat