První cesta: Do Moravan

Dva příspěvky v jeden den? Ano i to je možné. Respektive se tak stalo. Tentokrát již o cestě samotné. Onoho pondělí 18. dubna, kdy jsem se rozhodl se vypsat ze svých myšlenek a najít si svoji cestu chůzí, jsem se rozhodl k večeru jít pryč. Najít něco nového, podivného a zajímavého. No, nebudu vám lhát. Nic z toho jsem nenašel. Moje cesta začala z Nového Lískovce a její cíl nebyl úplně definovaný. Přiznám se, že mi šlo v podstatě spíše o cestu samotnou, než o to, kam vlastně dojdu. To byl také ten důvod, proč jsem šel nejdřív na západ, pak zase chvíli na sever a nakonec vyhrál východ. Právě ten směr se mi zdál nejvhodnější (nejedná se o politický komentář).

Přešel jsem křižovatku a zamířil okolo Univerzitního kampusu na ulici Kamenice. To je ta ulice s vězením. A právě těsně u něj jsem narazil na gang adolescentů. Možná je gang malinko silné slovo, ale já tak nazývám všechny mladé, unifikovaně oblečené, lidi s "drsnými" výrazy. Ostatně jsem také v jejich přítomnosti nehodlal dlouho setrvat a kvapně jsem je předešel, tudíž jsem zaslech jen kus jejich diskuze výšce vezeňské zdi. Možná se tam chtěli zoufale podívat, nebo byli jen fascinováni tou betonovou zrůdností. Faktem zůstává, že mi bylo vlastně úplně jedno a já byl rád, že rychlost mé chůze mi dovoluje je přestat poslouchat.

Další kroky mne dovedli ke Kauflandu, kde, jak už tomu bývá, jsem potkal divnočlověka. Tentokrát se jednalo o nějakou starší ženu s kovovým vozíkem, která si něco brebentila pod vousy. Alespoň doufám. V jedné chvíli jsem měl pocit, že na mě volala, ale ruku do ohně bych za to nedal. Naštěstí už jsem byl zase o krok dál.

Přeskočím zbytečné části mé chůze, jelikož předpokládám, že každý normální člověk si dokáže představit mladého muže, jak kráčí mezi paneláky (v Bohunicích). Snad bych jen dodal, že právě někde v těch místech jsem si konečně plně uvědomil, že bych se mohl podívat do Moravan.

Moravany jsou malá vesnice těsně u Brna, o které bych si něco vygooglil, ale nechci přerušovat tok myšlenek, při psaní tohoto zajisté neskuteně napínavého příběhu. Buď jak buď, při cestě z Bohunic musíte přejít želeniční koleje, projít pod mostem a zásluhou za tento čin, vám bude příjemný krpál, ve kterém se stěží vyhnou dva protijedoucí automobily. Celá cesta je dost nepříjemná a v jednom kuse máte strach, co vás zkusí přejet zpoza zatáčky. Mě naštěstí nepřejelo nic. Očividně.

 Zhruba v půli kopce už začínáte cítit, že tu bude něco jiného. Plechy místo plotu, podivné zarostlé zahrady a jako bonus skupina lidí, co koulí pneumatiky přes cestu do auta. Se stále aktuálnějším západem slunce, se celá scenérie mění z podivnosti na děsivou podivnost. Ostatně zacházející slunce mi připomíná, že jsem si stále ještě nekoupil žádný reflexní prvek. Z toho důvodu jsem se rozhodl, že se vrátím a také tak činím. Ostatně cestování bylo pro dnešek až až.

Cestou z kopce dolů mě minuli dva běžci. Právě oni budou hlavními aktéry následující epizodky. Je totiž zcela nepochybné, že běžící člověk je obvykle rychlejší než ten kráčející. Toto pravidlo pohybu se obvykle dodržuje již od nepaměti a není tedy překvapením, že drobnou zastávku na kolejích mně oba muži bez sebemenších problémů předběhli a já očekával, že je již nikdy nespatřím. Bylo to však myšlenka naprosto mylná. Znovu jsme se setkali na Osové. Oba očividně dost zadýchaní si chtěli odpočinout na nejbližší lavičce. V tu chvíli spatřili mně, jak se blížím. Očividně mě rozpoznali, zatvářili se, že jsou úplně v pohodě a kvapným krokem se vydali pryč. Je pravdou, že jsem šel asi kratší cestou než oni, ale ten pohled byl přesto k nezapalcení.

A co jsem tím chtěl říct? Vlastně asi nic. Spíše jsem se motivoval k tomu, že je potřeba se vydat příště zas, jelikož to pravé dobrodružství teprve čeká. Například v zítřejší Olomouci.