Olomouc: Ve městě divnolidí

Ráno jsem byl velice netrpělivý a nemohl jsem dospat. Tahle cesta do Olomouce totiž nebyla z těch obvyklých. Proč, není až tak důležité, faktem ale zůstvá, že jsem kvůli tomu tentokrát vstal asi dvě hodiny před budíkem. Ten byl nastaven na devět, což nakonec spíše oznamovalo čas mého odchodu z domu. Na vlak jsem se rozhodl jít pěšky. Vyčlenil jsem si na cestu na Nádraží dvě hodiny času, což se ukázalo být jako chyba, jelikož jsem na místo dorazil v deset, tudíž hodinu a čtvrt před odjezdem náhradního autobusu (ano je duben, takže vlak na Olomouc přestává jezdit). Kupování lístků bohužel díky efektivnosti tamního personálu moc času neukrojilo a já si tedy začal hledat jiný způsob, jak zabít čas. 

Jedním ze způsobů si bylo koupit nějaké jídlo. Šel jsem do Tesca a koupil jsem si dvě višňové taštičky. Bohužel jsem však tehdy netušil, že právě toto bude mé poslední jídlo tohoto dne (až do večeře o desáté večer). Tušit to dopředu, možná se předzásobím trochu lépe. 

Vrátil jsem se tedy spoře zazásoben na stanici a začal regulérně čekat. To se jako obvykle sestávalo z neustálého kroužení ve vymezeném prostoru a snaze uspíšit čas občasným pozorováním mobilu. Ani jedno kupodivu moc nepomáhalo. Mojí jedinou spásou bylo, že autobus přijel o trochu dříve a já si mohl do něj sednout. A čekat. Na odjezd. 

Cesta uplynula bez problémů. Řidič byl nějaký vtipálek a jako ostřílený matador autobusové dopravy si nepamatoval, že jede do Nezamyslic. Naštěstí ho napadlo si přečíst tabulku, kam má jet a vše úspěšně zvládl. Do toho ve ozýval nějaký dědek, co na celý autobus řešil finanční problém v ČSSD. Naštěstí mu nikdo na jeho rohořčení nereagoval, tudíž se z nás nestala pojízdná diskuze na Novinkách. Prostě pohoda. Za chvíli jsem přestoupil na vlak a Olomouc čekala. 

V Olomouci neexistuje ideální počasí. Buď je moc zima a nedá se tam nic dělat, nebo je moc teplo a všude jsou divnolidi. O tomto typu lidí jsem se již dříve zmínil, přesto pokud chcete zažít ty skutečné, pravé divnolidi, v Olomouci si je užijete naplno. A kdo to vlastně je? Sorta podivně oděných, smradlavých lidí (většinou bezdomovců), kteří snad prahnou po penězích víc než Žid v nacistickém propagandistickém filmu. Já jsem se ale naštěstí, jako člověk, co již v Olomouci pár let pobýval, naučil těmto lidem vyhýbat a s radostí vám tedy musím napsat, že i tentokrát tomu tak bylo. Hned jakmile jeden začal křížit moji cestu, šel jsem jinam. 

Ale nenechte se jimi od náštěvy tohoto města odradit. Olomouc má svoje vlastní kouzlo, svá úžasná místa a zákoutí. A je to také místo s tím nejhezčím socialistickým orlojem na světě. To že je asi jediný, už je jiná věc. A takto optimisticky bych svůj příběh za Olomoucí zakončil. Odjezd pryč byl totiž trochu trpčí než obvykle, ale tak všechno nemůže být vždy dokonalé.