Počátek: Všechno jednou začíná a obvykle to nedává smysl

Jsem čtvrt století stár a můj poslední víkend byl poměrně devastující. Psychicky, duševně (přidejte své vlastní oblíbené synonymum) a tak vůbec. O mém zažívání se vyjadřovat radši ani nebudu. Potácel jsem se od ničeho nikam, nedokázal jsem si představit, co bude dál (a vlastně stále ještě úplně netuším). Přesto právě zde vnikla myšlenka, vypsat se z tohoto martýria, a dostat do žil novou krev.

Bylo to v sobotu, kdy jsem se rozhodl, že abych si trochu pročistil hlavu a nachytal nové myšlenky, které by mi vnukli co dál půjdu domů pěšky. Netvrdím, že byl nějaký heroický výkon. Z brněnského Hlavního nádraží do Nového Lískovce je to nějakých 6 kilometrů. Je však nutno říct, že tato chůze opravdu mým myšlenkám pomohla. Tedy relativně. V podstatě byl výsledek snad ještě horší než bych si byl pomyslel, ale ten pocit z cesty samotné byl k nezaplacení.

Neděle stála za hovno, o tom se nebudu ani rozepisovat. Jedinou útěchou bylo bezcílné sledování videí Chrise Stuckmanna a představa, že všechno bude zase lepší. Hm... takto asi určitě nebude.

A jsem při pondělku, což je dnes. Byl jsem si vyřídit nějaké věci v práci, ze které jsem na konci minulého měsíce úspěšně utekl. Jméno firmy není důlěžité, ale bylo to na Černovických terasách, což možná hovoří za vše. A možná také ne. Nevadí. Terasy jsou od mého domu o kousíček dál, ale stále jen nějakých slabých jedenáct kilometrů. I za tuto chvíli si však člověk nějakým způsobem dokáže utřídit své myšlenky.

Začátek této cesty byl i přes předstíranou radost a nadšení stále dost deprimující. V představách jsem se vracel k důvodům mých problémů. Ale v poslední třetině cesty se však něco změnilo. Snad bych se to odvážil popsat jako jeden z těch definujích momentů v životě člověka (možná ne až tak hlubokomyslně). Veškerý čas při chůzi totiž obvykle sleduji to, co je v úrovni očí a níž. Jen málokdy se podívám nahoru. A tehdy přišel ten osvěžující pocit. Na lesní cestě, kterou jsem šel již nesčetněkrát, jsem uviděl nové věci. Koruny stromů, vodou nasáklé mraky, ptáky. Ten moment byl naprosto fascinující a já si opět jednou po čase uvědomil, jak moc jsem přestal sledovat svět.

A tím se pomalu blížím ke konci. Přišel jsem domů, pročetl si pár osvětových článků o krizích v životě člověka, a rozhodl se, že musím udělat změnu. A právě proto vznikl tento text, tento blog. Uvědomil jsem si, že chůze je forma určité změny, která mi pomáhá s čistou hlavou si promyslet co dál. Nemějte tedy obavy, že tento blog bude sonda do hlubin duše depresivního muže. To nikoliv. Bude to prostě jen o tom, na co jsem během svých cest přišel. To je můj způsob, jak se vyrovnat sám se sebou.