Cesta do Velké Bystřice - příběh z Olomouce

Delší dobu jsem zde nic nenapsal, ale bylo to kvůli tomu, že můj příjezd do Olomouce se neobešel bez podivných momentů a skutečností, které má hlava dosud ještě plně nezpracovala. O tom se možná rozepíši později. Pravdou však je, že jsem i neměl tolik příležitostí někam jít (bylo prostě hnusně), ale to se změnilo ve čtvrtek. 

Bylo 14.15, když jsem se s jedním známým rozhodl vydat na cestu po okolí. Cesta neměla přesný cíl, ale tak to je vždycky tak nějak nepodstatné. Spíše jsme se snažili jít do míst, která jsme ještě nenavštívili. Nakonec naše kroky vedly tak nějak směrem k Olympii. Ta se nachází na okraji Olomouce, tudíž se to zdálo jako pravé místo, kam si jít provětrat hlavu při řešení životně důležitých otázek o lidském bytí a nebytí. 

Procházeli jsme místy, která jsem rámcově znal při cestě autobusem, ale nikdy jsem je nenavštívil. Především městká část Holice byla jako nový svět, plný nikdy neviděných míst a zákoutí. Jako bonus jsme si pak mohli vyslechnout hlášení místního rozhlasu, které započalo rockovou verzí nějakého chorálu (nebo to tak alespoň nekvalitou amplionu znělo). Pak jsme se dozvěděli o všech důležitých věcech počínaje hodinou, kdy začne slavnostní nasvícení kostela a ohňostroj, pálení čarodějnic a konče časem, kdy přijede pojízdný krámek s uzeninami. Stali jsme se tak na chvíli obyvateli tohoto místa a byli jsme rádi, že jsme stejně tak rychle byli pryč. 

Z Holice už to bylo kousek k Olympii. Samozřejmě bychom to nebyli my, abychom šli hlavním vchodem a tak jsme to obcházeli zadní stranou. Všude nás strašily nápisy ve stylu "Zákaz vstupu - stavba", což jsme moc nechápali, jelikož tento nákupní komplex se zdál být postaveným již delší dobu. Nakonec jsme však nákupního střediska dosáhli. 

Když už jsme do těchto míst vstoupili, rozhodli jsme se koupit si nějaké jídlo a pití na posilnění. A jak už tomu tak bývá, stoupli jsme si do té nejlepší možné fronty. Dobrá žena se nás sice snažila pustit před sebe, ale já jí řekl, že čekání je celkem zábava. Očividně i přes protesty známého. 

Jakmile jsme však vystáli co jsme měli, vydali se na zpět. Při této cestě zpět jsme mohli obdivovat oblíbené rostliny tohoto kraje - škumpy. Skutečně, skoro každý dům měl nějakou svoji vlastní škumpu různého vzrůstu. Tato rostlina nás tedy pomalu vyvedla směrem k počátku naší cesty. Ovšem naše cesta tím nikterak nekončila. Rozhodli jsme se totiž objevit ještě další místo. Tentokrát padlo rozhodnutí, že se vydáme na východ okolo řeky Bystřičky. 

Cesta vedla lesy a kromě toho, že všude v okolí bylo jídlo zadarmo v podobě mladého listí, jsme zde nic zajímavého nenacházeli. Občas jsme přešli nějakou silnici, podešli koleje, minuli zvláštně se dívajícího člověka. Prostě nic, co by stálo řeč. Takto jsme pomalu došli do Bystrovan, kde jsme si určili svůj cíl - Velkou Bystřici. A proč právě tam? "Přece kvůli tomu zajímavému náměstí," oznámil mi známý. To znělo jako dobrý důvod. Nebyl. 

A skutečně, asi po půlhodině chůze jsme se mohli na vlastní oči přesvědčit, že ono slavné náměstí, skutečně není skutečně ničím zajímavé ( i když se na něj skládalo z fondů Evropské unie). Vedle něj byl relativně zajímavý park s amfiteátrem, houpačkou a pravidelně udržovanou zelení. Ostatně právě kvalitě poskané trávy se zde věnoval skutečně kde kdo. Vrcholem byla malá sekačka-robot, která poctivě projížděla již uhlazenou trávu a zkrášlovala ji. Pohled na tohoto robota nás opravdu vyděsil, jelikož jsme si s hrůzou uvědomili, že naše cizivilace se pomalu blíží ke své vlastní zkáze (Ano, celý tento odstavec není moc konzistentní). 

Vraceli jsme zpět. Postupně se začalo smrákat, takže naším jediným cílem bylo se co nejrychleji dostat zpět, do dobře známých míst. Rád bych vám napsal, že se alepsoň při zpáteční cestě něco událo, ale nebylo tomu tak. Na kolej se dorazilo kolem deváté po nějaký 26 kilometrech. Není to nijak moc, ale člověk opět přišel na nové myšlenky a i to se počítá.