Pobyt v přírodě: Ve Veselé

Z pátku na sobotu jsem se vydal do Veselé (vesnice u Pelhřimova), kde moje sestra a její přátelé pořádají v létě tábor. tentokrát tam jeli připravit tábořiště samotné. Cestou tam, jsem ale měl splnit první obtižný úkol. Zajet na ulici Poříčí a nalézt svůj odvoz. Tento čin byl zmařen již téměř na počátku mé cesty, jelikož trolejbusu přestaly fungovat dveře (nechtěly se zavřít). Trolejbusák se chvíli snažil, ale teprve při použití správných slov* zřejmě nalezl ten správný způsob, jak dveře zavřít - permanentně. Celá situace byla ještě o to úsměvnější, když se tyto zavřené dveře snažila otevřít jedna dvojice cestujících, kteří se řidičovu zápolení nejvíc smáli. 

Místo odjedu byla ulice Poříčí a čas odchodu byl stanoven na 17.30. Na místo jsem dorazil asi o deset minut dřív, což mi moc nepomohlo s mým hlavním problém. Jak poznám osobu, která mě vlastně veze? (Sestra totiž jela jiným autem). Pár lidí se tvářilo jako správní koně, ale často odjeli dříve než měli. Nakonec ale na místo dorazilo ono pravé auto. Vystoupil z něj chlapík v zeleném tričku. Chvilku se na mě díval, já mu pohled opětoval a čekal jsem dál. Asi po minutě se mě zeptal, jestli nejedu s nimi na tábor. Můj souhlas následně znamenal, že jsem nastoupil do auta. Cestou se vyzvedlo ještě několik lidí a zamířilo se směrem na Vysočinu. 

Jedna z krajně nemilých věcí na Brně je jeho poloha. Teplé a slunečné počasí totiž často nedopovídá zbytku republiky, a tak se jsem chtě nechtě při každé zastávce na sebe nakupil jednu vrstvu navíc. Nakonec jsem dojel asi ve čtyřech a byl jsem za to rád. 

Při příjezdu jsem se naučil několik nových jmen, které jsem rázem zapomněl. Nejvíc matoucí pro mě byla dvě dvojčata u nichž jsem chvíli váhal, s kým jsem se vlastně pozdravil. Po tomto zmatečném představování nastal čas večeře a poté velitel zavelel k odchodu do hospody, kvůli sociálním kontaktům s místními obyvateli. 

Jednalo se o typickou vesnickou hospodu. Tudíž ačkoliv jsme jako skupina byli relativně očekáváni, při vstupu jsem si tak cítil jako cizinec, co vstupuje do saloonu ve zlaté éře divokého západu. Měl jsem pocit, že oči všech přítomných se zahleděly jen na moji osobu. S odstupem času si myslím, že jsme až tak neoslnil, ale prvnotní myšlenky byl rozhodně více než takové. Sedl jsem si ke stolu, objenal si s ostatními pivo a využil chvíli k rozkoukání se po podniku. Byl pátek večer, hospoda byla poloprázdná a většina lidí spíše potichu. I tak se dalo z tváří místních ovšem vytušit, že to je pro ně vrchol jejich páteční zábavy. Člověk si mohl prohlédnout stůl štamgastů, trojici mládeže u baru i podivnou dvojici postarších lidí u stolu v rohu místnosti, kteří bez jediného slova popíjeli pivo a pozorovali okolí. Ne, že by konverzace u našeho stolu byla o tolik lepší. Byla sice bohatá, ovšem já osobně tento druh hromadných rozhovoru příliš nemám rád, jelikož mi neskutečně vadí jejich povrchnost. Jak se má člověk skutečně s někým pobavit, když je tam mnoho dalších lidí? Ale tak to je prostě jeden z typických problémů mého života. 

Hospodu jsem opuštěl relativně brzy, ale to však nezabránilo tomu, aby mi oblečení páchlo jak z továrny na kouř. Naštěstí jsem tuto věc předpokládal a stihl jsem si vzít to horší oblečení co vlastním. 

Příští den se nesl ve znamení práce a čestvého vzduchu. Já jsem působil jako dostatečně důvěryhodná osoba pro výsev trávy. Nejpve však bylo potřeba trochu porýt. Zem však byla tak udusaná, že jí rýč nekonázal ani pronikout, a tak jsem k památce našich ukrajinských bratrů vzal do ruky krumpáč a veškerou práci vykonal jím. Abych však nebyl na tuto činnost sám, dostal jsem spolupracovníka. Bohužel mezi mou a jím nás dělil generační rozdíl v podobě hudebního vkusu. Tudíš chvílemi jsme se spíše přetlačovali, kdo spustí svoji oblíbenou hudbu hlasitěji (já beru, že jsem samozřejmě vyhrál, jelikož moji písničku i někdo poznal). 

Jakmile bylo doseto, zašlo se na oběd. K obědu byla svíčková, která přinesla několi vzpomínek na to "nejlepší" ze školních jídelen. Bylo to kyselé, netypické a konzumavatelné s malým sebezapřením. Prostě jsem byl rád, že byl oběd brzo za mnou a já začal opět pracovat. 

Dostali jsme totiž další naprosto důležitý úkol, a tím bylo vyvěšení vlajky. Ne, že by to bylo kvůli nějakému svátku, ale potřebovalo se zjistit, jak bude viset. Malý problém na ověření této teorie byl v tom, že bylo bezvětří, tudíž vlajka neprojevovala pražádný význam vlát. Přesto věřím, že jednoho dne, že její význam naplní. Poté jsme kontrolovali počet míčů v krabici. Z významu těchto úkolů se zajisté rychle domáknete, že jsme opravdu již neměli moc co dělat. Naštěstí spása byla již na cestě. Bylo rozhodnuto, že se pojede domů. Tato cesta již proběhla bez potíží, jen já samotný jsem místy trochu usínal. 

Jedinou nevyřčenou otázkou otázkou bylo, pomohla mi tato cesta v tolik vytouženém klidu. Nemám ten pocit. Až příliš často jsem byl sá se svými myšlenkami, a to stále není úplně dobré. Tak snad příště to bude lepší. Snad. 

* to slovo byla "pi*a"

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Výtah jako příkoří všedního dne

Cesta za ptáky - příběh o nenaplněných přáních